Za důkaz toho, že ani těžké zdravotní postižení nemusí člověka připravit o chuť do života, by mohli posloužit čeští paralympionici. Ze všech významných sportovních klání vozí pravidelně nejcennější kovy a svým zaujetím pro hru by mohli sloužit za vzor všem, kdo si bez ustání stěžují na nedostatek energie. Jedním z našich úspěšných reprezentantů je i šestadvacetiletý plavec Jan Povýšil, který se letos chystá do Pekingu na svou již třetí paralympiádu.
Od úrazu k plavání
Jan Povýšil je sportovcem tělem i duší. Sportovní vlohy se u něj projevovaly už od dětství a ve svém nejoblíbenějším sportu – pozemním hokeji – to dotáhl až do mládežnické reprezentace. Bylo proto jen logické, že navštěvoval speciální sportovní školu, která mu měla umožnit plně se soustředit na rozvoj svého talentu. V patnácti letech však došlo k události, která život talentovaného sportovce zásadně proměnila: při jízdě na tobogánu si zlomil páteř a místo kariéry vrcholového sportovce se před ním otevřela perspektiva celoživotního pobytu na invalidním vozíku. I takto vážný okamžik svého života však přijal Jan Povýšil se sportovním nadhledem. „V patnácti si to člověk zase tolik nebere, myslím, že ve dvaceti by se to snášelo hůř,“ říká a dodává, že zvládnout novou situaci mu pomohla i skutečnost, že objevil novou životní náplň – plavání. A že novému koníčku plně propadl, dokazuje i skutečnost, že už za pouhý rok a půl od úrazu, v roce 1998, se zúčastnil první velké sportovní akce: mistrovství světa. O dva roky později pak okusil i olympijskou atmosféru a hned z toho byla medaile: z australského Sydney přivezl bronz.
Vrcholový sport je dřina
K tomu, aby člověk dosáhl takových výsledků, které mu umožňují účast na mistrovství světa či paralympiádě, je zapotřebí nejen nadšení pro sport, ale především tvrdý trénink. Ten absolvuje Jan Povýšil pětkrát v týdnu, a to dvoufázově. „Ráno trénuji od sedmi zhruba do půl deváté a potom chodím ještě večer. Takže si týdně dopřeji deset bazénů a k tomu pak čtyřikrát v týdnu přistupuje ještě posilovna, bez toho by to nešlo,“ objasňuje Jan Povýšil náročnost přípravy úspěšného paralympionika.
Je jasné, že takto náročnou přípravu lze jen obtížně skloubit s pravidelnou pracovní dobou. Jan Povýšil nyní pravidelnou práci nemá. Díky svému dalšímu koníčku, fotografování, si však může alespoň přivydělat. „Fotografování mě baví a rád bych se mu i v budoucnu věnoval. Přihlásil jsem se i na školu tvůrčí fotografie, takže doufám, že to vyjde. Rozhodně bych ale chtěl do budoucna dělat práci, která by šla skloubit se sportem, a fotografování by v tomto smyslu bylo asi nejlepší, jinak by mě také lákala třeba i reklama,“ říká o svých plánech do budoucna.
Jde však o plány dlouhodobé, ty bezprostřední jsou zcela zaměřeny na blížící se paralympijské hry v Pekingu. Na těch by opět rád vybojoval medaili. Po bronzu ze Sydney a medailovém půstu z poslední paralympiády v Aténách by tentokrát rád přivezl stříbro. „Věřím, že zisk stříbrné medaile je reálný. Ale i kdyby to nevyšlo, nic se neděje, výhodou mé disciplíny totiž je, že se dá na vrcholové úrovni provozovat ještě v pětapadesáti. Takže když to nevyjde letos, tak třeba někdy jindy,“ uzavírá Jan Povýšil.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Jaro 2008
