Bolest kloubůArtróza je degenerativní postižení kloubů, které můžeme nazvat též předčasným stárnutím nebo předčasným opotřebením kloubů. Jak k tomuto bolestivému onemocnění dochází a jak mu lze předejít?

Jak vzniká artróza?
Kloub je spojení dvou (někdy i více) kostí, jejichž sousední konce jsou k sobě připevněny kloubním pouzdrem. Kloubní pouzdro je pevná vazivová manžeta, která se upíná na sousední kosti kolem jejich celého obvodu a vytváří tak uzavřenou kloubní dutinu. Na jeho vnitřní straně je blána, která vylučuje kloubní tekutinu. Tato tekutina zajišťuje výživu, pružnost a kluzkost hladkých a chrupavkou pokrytých konců kostí, které se v kloubu stýkají. Právě kvalita těchto kloubních chrupavek je zárukou dobré funkce kloubu. Porucha jejich pevnosti, pružnosti, hladkosti a kluznosti je počátkem změn, které nazýváme artróza.
Kloubní chrupavky jsou průhledné, nejsou v nich ani nervy – proto chrupavky nemohou bolet, nejsou v nich ani cévy – proto je chrupavka výživou plně odkázána na kvalitní kloubní maz, který ji musí jednak celou pokrývat a jednak do ní musí být vtírán právě pohybem kloubu.
Kolenní kloub v mládíK neznatelným změnám kvality chrupavek, ve smyslu jejich stárnutí, dochází už kolem dvacátého roku. Rychlost stárnutí chrupavek je ovlivněna dědičností, výživou a namáháním kloubu pohybem i statickou zátěží. Zatímco při pohybu je do kloubní chrupavky vtírána proměnlivým tlakem kloubní tekutina, při statické zátěži (tedy když se kloub nepohybuje a navíc jsou chrupavky k sobě přimáčknuty pod stálým tlakem) vrstvička kloubní tekutiny mezi nimi postupně mizí a chrupavka přestává být zásobena jak vodou (její obsah ve chrupavce zajišťuje její pružnost), tak i živinami, nezbytnými pro její obnovu.
Chrupavčitá tkáň se neustále obnovuje. Její buňky, které jsou za tuto obnovu zodpovědné, odumírají a vytvářejí se nové. Tím je totiž zajištěna jednak dlouhodobá životnost chrupavek, jednak schopnost obnovy zhoršujících se vlastností, což nazýváme regenerace. Zhoršování vlastností se nazývá degenerace. Živá, byť i stárnoucí ­nebo dokonce poraněná chrupavka má tedy možnost regenerace. Tím se právě liší od látek neživých, z nichž se třeba skládají umělé klouby. Proto mají také umělé klouby omezenou životnost. Pokud jsou v živé tkáni procesy degenerace (stárnutí) vyrovnávány s procesy regenerace (obnovy), jejich vlastnosti se podstatně nezhoršují.

Kvalitu chrupavek ovlivňuje výrazně dědičnost
Se vší pravděpodobností se dědí nižší kvalita kloubních chrupavek. Může se také dědit menší pevnost vazů, která způsobuje, že klouby jsou abnormálně volné, kloubní plošky si pak občas „nesednou“ tak, jak to odpovídá jejich vzájemně přizpůsobenému tvaru.
Lidé s volnými vazy nebo tendencí k jejich uvolňování mají sklon uplatnit se v oblastech, kde je nadměrná kloubní pohyblivost vyžadována, např. v gymnastice, baletu, u artistů (hadí ženy). Tito lidé, v důsledku nadměrného vytažení kloubních vazů, a tím i kloubních potíží, často odcházejí dříve do důchodu, nebo si musí najít jiné životní uplatnění.
I normální vazy se mohou nadměrně protáhnout nevhodným cvičením. K uvolnění kloubních vazů dochází i následkem úrazů s natažením, natržením či přetržením těchto vazů, obzvláště nejsou-li správně léčeny. Kloub může být také předčasně postižen artrózou, jestliže jeho plošky nemají správný tvar či velikost, a zakřivení jedné části (hlavice kloubu) neodpovídá druhé (jamka kloubu). K této situaci dochází např. při vrozené poruše a špatném vývinu kloubů (nejčastěji kyčelních), nebo po úrazech, jejichž výsledkem je deformace jedné z kloubních ploch.
Chrupavka, ale i ostatní kloubní tkáně mohou být poškozeny i jinými faktory, např. reumatickým zánětem či vrozenými nebo získanými (úrazy) poruchami.

Pozor na přílišné zatěžování kloubů
Dalším faktorem je namáhání kloubů. Pohyb v kloubech je podmínkou správné výživy kloubních chrupavek. Má být častý a přiměřený. Přiměřenost namáhání je však velice individuální.
Někomu klouby vydrží velké namáhání prací nebo sportem, aniž by měl kloubní potíže. U těchto lidí může ale dojít k tomu, že klouby si na toto namáhání „zvyknou“, a dojde-li k podstatnému snížení námahy, klouby začínají po určité době „zlobit“. Není to jen zhoršením mazání chrupavek, ovlivňuje to i stav kloubních vazů a především stav svalů, udržujících kloub nejen v pohybu, ale i ve správném postavení. A tak se s kloubními potížemi setkáváme často u lidí, kteří ukončili nebo přerušili tělesně náročnou sportovní nebo pracovní činnost. Kdo tedy klouby dlouhodobě intenzivně namáhal, musí i nadále udržovat vyšší zátěž pohybového systému.
K podobné situaci dochází, je-li člověk donucen k nepohyblivosti nemocí či úrazem např. dlouhým ležením nebo znehybněním kloubu sádrou. V ordinacích rehabilitace nebo ortopedie se s kloubními potížemi objevují lidé i po týdenním ležení kvůli chřipce, či jakémkoliv jiném onemocnění, operaci či úrazu, které zdánlivě nepostihly pohybový systém. (Ale postihly ho jeho nečinností!)
Opačným případem jsou lidé, kteří v životě žádnou větší námahu neprováděli. Ti obvykle kloubní potíže nemají. Nechají-li se však strhnout módními vlivy péče o tělo, jako jsou běh (jogging), dálkové nebo horské pochody, intenzivní cvičení (aerobik) nebo cvičení v posilovně, může k těmto kloubním potížím dojít. Pokud je jejich pohybový systém v pořádku, mohou samozřejmě tyto činnosti provozovat, ale musí začínat pozvolna. Nesmí se však zpočátku snažit napodobit ty, kteří tyto činnosti provádějí již delší dobu a jejich tělo je už na ně přizpůsobeno.
Klouby jsou také namáhány vahou, která na ně působí. Proto jsou také projevy artrózy velmi často postiženy klouby dolních končetin, zvláště kyčle a kolena.

Pohybový režim pomůže upravit rehabilitační lékař
Ještě častější je ale postižení kloubů páteře, jejichž výživa může být narušena déletrvající nehybností těchto kloubů. Špatně vyživované chrupavky kloubů mezi jednotlivými obratli vedou k poruchám pohyblivosti páteře, které jsou nejčastější příčinou bolestí v zádech. Obnovou pohyblivosti páteře se zabývají speciálně vyškolení rehabilitační lékaři (v některých zemích se tyto metody nazývají chiropraxí) a pacienti s těmito potížemi jsou nejčastějšími návštěvníky jejich ordinací. Úkolem rehabilitačních lékařů a jejich spolupracovníků i přístrojového vybavení pracovišť je nejen obnovit pohyblivost páteře, zmírnit či odstranit bolest a upravit svalové napětí páteřních svalů, ale i poučit pacienta, aby k těmto poruchám nedocházelo. Naučit ho některým speciálním cvikům, upravit jeho pohybový režim, opravit někdy špatný způsob ležení při spánku nebo varovat ho proti prohřeškům vůči tepelnému režimu, nevhodným polohám či špatně prováděným činnostem (např. zvedání břemen).

Doc. MUDr. Vladimír Kříž

Vademecum zdraví Zima 2005