Hyperaktivní dítěADHD je zkratkou pro Attention Deficit Hyperactivity Disorder. V překladu to znamená hyperaktivitu s poruchou pozornosti. Dětí trpících ADHD je podle odhadů odborníků v České republice na dvacet tisíc, v procentuálním vyjádření tedy v populaci postihuje zhruba kolem 6 % dětí.
Převedeme-li řeč čísel na realitu, pak v jedné školní třídě mohou být dvě děti trpící touto poruchou. Pokud není včas diagnostikována a také léčena, mo­hou její důsledky ovlivnit bu­doucnost těchto dětí. Ty se častěji dopouštějí delikventního, asociálního či kriminálního chování. Nezřídka mají problémy s úspěšným dokončením školní docházky a jejich sociální vztahy jsou narušené.

Péče odborníka je nezbytná
Z celospolečenského pohledu by za varovný signál měla být považována skutečnost, že většina těchto dětí se k lékaři nikdy nedostane. Chování těchto dětí přímo není dáno výchovou jejich rodičů. ADHD představuje neurovývojovou poruchu pramenící ze změněné neurobiologie mozku dítěte. Některé chemické látky spolu prostě špatně vycházejí. V posledních patnácti letech se na poli výzkumu ADHD odehrálo mnoho významného, což posunulo tuto poruchu mezi nejlépe prozkoumané dětské psychiatrické diagnózy. Odborníci hovoří o genetické podmíněnosti této poruchy.
Dříve se porucha pozornosti s hyperaktivitou nesprávně označovala jako lehká mozková dysfunkce (LMD) nebo lehká dětská encefalopatie (LDE). Dnes se jedná o překonané koncepty, které jsou jako diagnózy z lékařského hlediska chybné. ADHD vychází z americké klasifikace nemocí, v České republice má obdobu v takzvané hyperkinetické poruše, pod kterou se řadí porucha aktivity a pozornosti a hyperkinetická porucha chování.

Projevy u dětí
Projevy ADHD lze rozdělit do tří kategorií: příznaky hyperaktivity, impulzivity a nepozornosti. Nejvíce nápadné jsou děti s převládající nadměrnou aktivitou – nedokáží posedět na jednom místě, jsou zbrklé, neustále hovoří, často vyrušují nebo skáčou do řeči jiným. Tato forma ADHD se častěji projevuje u chlapců. Dívky jsou naopak náchylnější k poruchám pozornosti, kdy působí netečně, zasněně, mají potíže s dokončováním úkolů, ztrácejí věci a často se také straní svého okolí. Zda se jedná o ADHD, dokáže potvrdit či vyvrátit odborník – dětský psychiatr. Ten také stanoví vhodnou terapii, která se skládá z více oborového přístupu. Spolupracovat musí psycholog, psychiatr, rodiče i učitelé.
Některé příznaky se mohou vlivem určitých výchovných metod zmírnit, mnohé ovšem přetrvají. Je pravda, že v dospělosti ADHD někdy zmizí sama od sebe, ale nevyplatí se na to spoléhat. Důsledky neléčené poruchy mohou být poměrně katastrofální – pacienti jsou náchylnější ke závislostem na drogách, dopouští se kriminálního, asociálního chování a mají problémy v sociálních vztazích. Hyperaktivita se během dospívání transformuje do pocitů vnitřní úzkosti, napětí a deprese. V případě ADHD je proto nutný komplexní přístup k terapii a především včasná diagnóza.

Léčba je namístě
ADHD je psychiatrickou poruchou, může proto být diagnostikována pouze dětským psychiatrem, případně neurologem. Ten pomocí sady jasných testů odhalí, zda se jedná o poruchu pozornosti, případně zda nejsou přítomné i jiné doprovodné poruchy. Psychiatr může doporučit léky vhodné k usměrnění chemie v mozku dítěte a potlačení negativních příznaků ADHD. Dnešní léky nejsou žádnými uspávacími prostředky, ale pomáhají dítěti s udržením pozornosti a schopností soustředit se. Současně mu umožňují lépe ovládat vlastní chování a tlumí jeho neposednost a mnohomluvnost.
U novějších preparátů na bázi metylfenidátu jejich účinky přetrvávají celý den. Není tedy třeba brát tabletu více než jednou denně. Obavy ze závislosti jsou zcela zbytečné – stovky klinických testů po celém světě spolehlivě dokazují, že pokud je celá léčba pod dohledem psychiatra, tak se projevy závislosti neobjevují. Naopak se snižuje riziko možné pozdější konzumace omamných látek.
Léky jako takové ale nefungují samostatně bez výchovné a psychoterapeutické podpory. Zásadní je změnit pohled rodičů a učitelů na chování dítěte a vytvořit pozitivní a důsledné výchovné prostředí. Individuální přístup je klíčový. To ale automaticky neznamená výhody a úlevy pro dítě!
A především je třeba nezavírat před příznaky ADHD oči a nemyslet si, že z toho dítě jednou vyroste. V sázce je totiž kromě nervů jeho rodičů především budoucnost každého dítěte.

(red)

Vademecum zdraví Jaro/Léto 2010