Václav Krása je předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením. Bývalý poslanec a otec dvou dětí však není jen vlivnou postavou pohybující se v zákulisí naší politické scény, ale i amatérským astronomem a pěstitelem citrusů. Co vlastně obnáší práce předsedy lobbistické organizace a jak se vůbec osobám se zdravotním postižením u nás žije?
Jaká byla vaše cesta do Národní rady osob se zdravotním postižením?
Ještě pořád platí, že většinu života jsem prožil v tzv. reálném socializmu. Tehdy bylo všechno bariérové. Nemohl jsem ani pořádně studovat, takže po ukončení střední ekonomické školy jsem nastoupil do domova důchodců jako účetní. Pracoval jsem v této instituci dvacet let a těsně před revolucí mě jmenovali vedoucím domova důchodců. Hned po revoluci jsem se pak zapojil v Benešově do dění, které po listopadu 1989 nastalo a následovala poměrně rychlá cesta do parlamentu. Tam jsem poté strávil deset let – od roku 1992 až do roku 2002. Když jsem pak skončil s politikou, lidé z Národní rady osob se zdravotním postižením, která byla nedlouho před tím ustavena, mě požádali, zda bych nechtěl kandidovat na předsedu. Tak jsem vlastně plynule přešel z politiky na tuto pozici.
Věnoval jste se problematice zdravotně postižených už v poslanecké sněmovně?
Jistě. Podařilo se mi také prosadit řadu zákonů v této oblasti. V roce 1995 se mi například podařilo prosadit novelu stavebního zákona, kde bylo zakotveno, že všechny veřejnosti sloužící stavby musí být stavěny bezbariérově, což u nás do té doby nebylo. Považoval jsem za samozřejmé, že za skupinu osob se zdravotním postižením lobbuji, byl jsem ostatně často i médii za lobbistu označován a nikdy jsem se za to nestyděl. Myslím si totiž, že když je vše transparentní a nepoužívají se nějaké nekalé praktiky, tak na tom není nic špatného.
Jak velkou organizaci vlastně řídíte?
Jsme poměrně velká organizace. Sdružujeme 109 členských organizací, máme asi 40 zaměstnanců, celorepublikovou poradenskou síť, takže pracoviště skoro v každém bývalém okresním městě. Když jsem tuto organizaci přebíral, tak byla podstatně menší, měli jsme pouhých 6 zaměstnanců, takže myslím, že jsem jako manažer neselhal.
Co je vůbec úkolem Národní rady osob se zdravotním postižením?
Naším základním úkolem je obhajovat zájmy lidí se zdravotním postižením a prosazovat je ve všech oblastech života. Zdravotní postižení je totiž multidisciplinární záležitost, neboť pokrývá potřeby člověka od narození až po vysoké stáří. Zabýváme se tedy komplexním zlepšováním podmínek života osob se zdravotním postižením; u dětí a mladých lidí jde o záležitosti týkající se jejich vzdělávání, u osob dospělých pak jde o jejich pracovní uplatnění, odstraňování všech možných bariér a diskriminací. Záběr je prostě obrovsky široký.
Jste tedy lobbistickou organizací?
Dá se to tak říci. Jsem často označován ze jednoho z velkých lobbistů a jak už jsem říkal, nestydím se za to. Ano, jsem velký lobbista. Je však třeba říci, že jsem ten druh lobbisty, který nepoužívá žádných zákulisních praktik. Takovýto druh lobbistů je i na západě vnímán veskrze kladně.
Jak taková práce lobbisty vlastně vypadá?
Jestliže má společnost vnímat potřeby osob se zdravotním postižením a jestliže má dále akceptovat, že se nějaké finanční prostředky uvolňují na potřeby těchto osob, tak musí veřejnost o našich problémech také něco vědět. Jedním z našich hlavních úkolů tedy je seznamovat veřejnost s tím, co to znamená žít s nějakým zdravotním postižením. Naše práce proto spočívá hlavně v edukativní činnosti pro veřejnost a to formou různých tiskových konferencí, promo akcí a podobně. Další část je pak čistě odborná a spočívá ve vytváření různých koncepcí či návrhů, které mají legislativně upravovat život osob se zdravotním postižením. Tady pak musíme samozřejmě jednat i s politickými stranami, odbory, svazem zaměstnavatelů apod. a vykonávat tu tzv. lobbistickou činnost.
Kde cítíte ze strany společnosti největší rezervy ve vztahu k osobám se zdravotním postižením?
Rezervy cítíme například ve vztahu ke vzdělání. Pořád je zde ztížený přístup dětí se zdravotním postižením do škol. Stále je možné takového žáka nepřijmout do školy v místě jeho bydliště, což považujeme za špatné a diskriminační. Hovořit bych mohl i o jiných oblastech, ale v zásadě jde o problémy, které vyplývají z úrovně naší veřejné správy, z úrovně přístupu pracovníků veřejné správy a řešení těchto problémů. Řekl bych, že u nás pořád mají lidé ve veřejné správě tendenci svou pracovní dobu spíše prosedět, než být trochu iniciativní.
V čem vidíte rozdíl v přístupu k osobám se zdravotním postižením u nás a v zahraničí?
V zemích na západ od našich hranic je principiálně jiné vědomí toho, co je a co není diskriminace. Mají tam vžito, že nemohou někoho odmítnout zaměstnat jenom proto, že je jiný. To je ovšem důsledek těch čtyřiceti let, které jsme prožili v komunizmu. Když člověk žije v takové společnosti, tak to vymývání mozků musí holt někde zanechat svoje následky. Věřím ale, že i zde dojde časem k posunu k lepšímu.
Kde naopak vidíte rezervy na straně zdravotně postižených?
Uvědomuji si, že je u nás řada lidí, kteří si zvykli na svůj invalidní důchod, který jim stačí a o nic dalšího se už moc nesnaží. Týká se to hlavně starších lidí, kteří ještě vyrůstali v době komunizmu. Řekl bych, že jde o generaci, které je dnes čtyřicet a více. Zde je bohužel velká část lidí, kteří už nijak neusilují sehnat zaměstnání. Nazývám je ztracenou generací. Naopak ti mladí jsou často velmi ambiciózní, chtějí uspět a to je podle mě ten správný motor. K tomu by měla směřovat i výchova těchto lidí. Myslím si, že děti se zdravotním postižením by měly chodit do normálních škol a žít se zdravými dětmi, být s nimi v té každodenní soutěži. Jinak totiž vyrůstají jako ve skleníku; žijí jenom mezi lidmi se zdravotním postižením, mají kamarády jenom z tohoto prostředí a pak vejdou do života a jsou najednou úplně sami.
Vaše funkce je časově jistě velmi náročná. Netrpí vašimi aktivitami příliš rodina?
Rodina si už zvykla, že jsem převážně v práci. Vnímají to tak, že má práce vyžaduje více času než osm hodin denně a akceptují to.
Čemu se věnujete ve svém volném čase?
Koníčků mám hodně, ale naprosto na nic nemám čas. Snažím se alespoň si našetřit na pořádný hvězdářský dalekohled. Astronomie mě totiž vždycky bavila a těším se, že až budu jednou v důchodu, budu se dívat na hvězdy. Jinak se snažím pěstovat citrusy, ale dnes už se jim věnuje spíše rodina, protože já na to nemám skoro vůbec čas. Popravdě řečeno toho ale zase tolik nelituji, protože mým největším koníčkem je práce.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Zima 2008
