MUDr. Jiří PekárekPřes značné obavy, které většina z nás pociťuje ze zubařského křesla, se profese zubního lékaře těší všeobecnému respektu veřejnosti. Přesto se stomatologové u nás potýkají s nemalými problémy. O příčinách těchto problémů, stejně jako jejich možném řešení, ale také o vlastní práci a osobních zálibách jsme si povídali s prezidentem České stomatologické komory Jiřím Pekárkem.

V čem spočívá práce prezidenta České stomatologické komory?
Být prezidentem stomatologické komory znamená především připravovat strategii tohoto profesního sdružení, jehož účelem je obhajoba zájmů zubních lékařů. To se týká několika oblastí. Předně jde o to vydobýt určitou nezávislost pro zubního lékaře. To znamená vydobýt mu svobodu, která není závislá na nějakém státním rozhodování, která není odvislá od nějakého jednání pojišťoven, ale vždycky slouží ku prospěchu pacienta. Druhou takovou oblastí je prosperita. Kdo z nás by nechtěl mít dobré příjmy? Takže se snažíme hájit zájmy zubních lékařů, a to tak, aby jejich příjmy byly velmi slušné. V neposlední řadě je s tím spojena ochrana dobrého jména tohoto povolání, takže musíme dohlížet na kvalitu výkonu této profese. No a abychom toto všechno dokázali, tak k tomu potřebujeme účinný nástroj, a tím je právě organizace České stomatologické komory.
Záběr naší činnosti je obrovský. Od oponování legislativním návrhům, ať už jsou to návrhy zákonů či vyhlášky, až po vzdělávací aktivity České stomatologické komory. A za tím vším stojí sedmnáct zaměstnanců, a to většinou žen.

MUDr. Jiří PekárekS jakými problémy se dnes musí stomatologové nejvíce potýkat?
Těch problémů je několik. Poslední dobou hýbá veřejností problém, který hrozí v blízké budoucnosti, a tím je nedostatek zubních lékařů. Problém vznikl díky tomu, že v sedmdesátých letech chyběli zubní lékaři a tehdy došlo k rozhodnutí, že se navýší počty studentů na vysokých školách. V té době vycházelo ze škol 600, 700 zubních lékařů ročně. V pozdějších letech jejich počet klesal a začal se pohybovat někde kolem stovky. Nyní už ti absolventi z šedesátých, sedmdesátých let pomalu začnou odcházet do důchodu a množství těch dalších nestačí tento úbytek doplňovat. Tady do určité míry hájíme také zájmy pacientů, protože už dnes se v některých regionech objevuje problém sehnat zubního lékaře. A podle našeho názoru, pokud se neučiní rázné kroky, tak se to může stát problémem celé České republiky.

Máte nějaké konkrétní návrhy, jak tuto situaci řešit?
Náš návrh na řešení této krize spočívá ve dvou okruzích. Za prvé jde o to vytvořit takové podmínky na vysokých školách, aby byly schopny vychovat větší počet stomatologů, než je tomu dnes. Tím druhým okruhem je vytvoření jakéhosi národního programu ústního zdraví, který by spočíval v podpoře primární prevence, to jest v šíření takových informací, díky nimž si lidé uvědomí, že zubní kaz či paradentóza jsou taková onemocnění, jimž lze předcházet správnou hygienou. Zaměřovat je se třeba především na děti. Protože těm starším už ztracené zuby nevrátíte. Příkladem může být Švýcarsko, kde takové programy začali dělat už po druhé světové válce.
Další problém, který trápí zubní lékaře a nejen je, spočívá ve zpožďování plateb od pojišťoven a nízké ceny za služby, které pacientům poskytují.

Co si má laik představit pod pojmem „zpožďování plateb pojišťoven“?
Zubní lékař v daném měsíci odvede svou práci a čeká další tři týdny, než mu podle smlouvy mají přijít peníze. Ale právě proto, že se ve zdravotnictví vydává více peněz, než se jich vybere, dochází k problémům v toku financí a pojišťovny odkládají to splácení o měsíc, o dva. Lékaři jsou pak nuceni si brát úvěry a ze svého pak platí úroky za problémy, které má pojišťovna.

Dotýká se to nějak pacienta?
Zcela určitě. Poslední dobou začínají zubní lékaři nakupovat levnější materiály, a jak známo, co je levnější, je většinou i méně kvalitní. Je tomu tak proto, že nemají dostatečné zdroje na to, aby mohli koupit materiál kvalitnější. Celé se to tak dostává do jakéhosi bludného kruhu, v jehož ohnisku je pacient.
Co se týká nedostatku stomatologů, je v dohledné době reálné, že by se to pohnulo vpřed?
Ten výhled je poněkud delší. Musíme si uvědomit, že výchova zubního lékaře trvá nějakou dobu. Dříve to bylo šest let, nyní je to pět let a studenti až do roku 2009 už jsou nabraní. Do toho termínu se situace nevyřeší. To ale neznamená, že máme skládat ruce do klína. Musíme se snažit, aby co nejdříve mohly vysoké školy přijmout více studentů.

Proč jste se rozhodl pro studium stomatologie vy osobně?
Já jsem původně medicínu vůbec nechtěl studovat a stomatologii už vůbec ne. Otec byl lékař, maminka zdravotní sestra, takže medicíny v rodině jsme měli až až. Mým snem bylo studovat genetiku, a tak jsem se po maturitě hlásil na přírodovědeckou fakultu v Praze, ale tam jsem se nedostal. Tak jsem vzal za vděk vysokou školou báňskou v Ostravě, kde jsem v té době bydlel. Po prvním roce jsem se znovu snažil dostat na přírodovědu do Brna, ale ani tam jsem se nedostal. V té době ale vypsala Olomoucká fakulta mimořádné přijímací zkoušky na studium stomatologie. Takže takhle komplikovaně jsem se dostal ke stomatologii.

Ale nelitujete…
Nelituji. Po škole jsem nastoupil na dětskou stomatologickou kliniku v Motole, která byla v tu dobu velice progresivním a zajímavým pracovištěm, kde se poskytovala komplexní stomatologická péče dětem do 18 let. Na této klinice jsem prošel všemi možnými pozicemi od sekundárního lékaře přes samostatně pracujícího lékaře až po odborného asistenta, takže jsem učil budoucí pediatry zubnímu lékařství. Další zvrat v mé kariéře pak nastal v prosinci 1989, kdy jsem svolal první shromáždění Občanského fóra pracovníků ve stomatologii, které se během čtyř měsíců proměnilo v Lékařskou komoru stomatologů a ta se časem transformovala v Českou stomatologickou komoru. A od té doby jsem opakovaně volen jako prezident České stomatologické komory.

Od té doby se už lékařské praxi nevěnujete?
V devadesátých letech jsem pracoval jako přednosta Ústavu zubního lékařství ve Vinohradské nemocnici, kde se mi podařilo vytvořit stomatologickou kliniku. Zde jsem setrval do roku 1996. Mezitím byly i soukromé praxe, ale práce v komoře mě natolik zatížila, že jsem zjistil, že to není časově možné stíhat. Takže v současné době působím jako odborný konzultant.

Mohl byste se nyní, po několikaleté pauze, vrátit zpátky ke své odbornosti?
Samozřejmě, že některé dovednosti bych se musel doučit, ale jinak by to neměl být problém.
Zubařské křeslo nahání většině lidí strach. Můžeme se v dohledné době dočkat nějakých bezbolestných metod při ošetřování dutiny ústní? Hovoří se například o léčbě ozónem…
Za svůj profesní život už jsem o různých zaručeně bezbolestných metodách slyšel až dost, a tak bych se držel raději při zemi. Na bezbolestnou vrtačku bych zapomněl. Ten očekávaný zázrak bych viděl v rovině prevence. Kdo se o své zuby dobře stará, tak se mu nezkazí. To samé platí i o onemocnění dásně. A tato prevence je naprosto bezbolestná.
Půjdou ve vašich stopách i vaši potomci?
Mám tři syny, z nichž nejstarší studuje zubní lékařství v Hradci Králové, druhý svého času studuje třetím rokem ve Spojených státech, sám ale ještě není rozhodnut, co bude dělat dál. Jeho zájmy jsou spíše matematika a fyzika. A třetí syn, ten se vymyká úplně. Nejvíce ho baví kreslení a malování, takže uvidíme.

Vaše funkce je po všech stránkách náročná. Jak relaxujete?
Můj život je opravdu hodně spojený s činností komory, ale ta činnost je tak bohatá, že mě celkově naplňuje. I tak se mi ovšem za poslední léta podařilo navštívit řadu zemí světa, a to mi umožňuje na vlastní oči vidět to, o čem jsem do té doby pouze četl. Jedním z mých koníčků je tedy cestování. Mým koníčkem je jinak také dobré jídlo a dobré víno, což s tím cestováním úzce souvisí. Samozřejmě mám také rád dobré knihy, ale dnes se soustřeďuji už jenom na některé autory.

Kterého autora máte rád?
Poslední dobou čtu jednoho českého autora, který ani není vlastní profesí spisovatel, je to geolog a jmenuje se Václav Cílek. Zabývá se podzemím, skladbou země. Jeho knihy jsou takové eseje a je z nich vidět, že autor je člověk, který přemýšlí, a mě je blízko jak svým věkem, tak svým pohledem na svět kolem nás. Ze světových autorů pak musím zmínit Saint-Exupéryho. Přečetl jsem všechny jeho knihy, které u nás vyšly, a zejména jeho Citadela je mi nesmírně blízká.)

Jaké země vás při cestování nejvíce zaujaly?
Opravdu krásná byla návštěva Mexika, kde jsem mohl navštívit Aztécké a Mayské památky.
Zajímavá byla také návštěva Indie, ale tady bych se zdráhal hovořit o tom, že to bylo povznášející a hezké. Nikdy v životě bych si nedovedl představit, že může existovat tolik bídy, špíny a lhostejnosti, kolik jsem jí viděl právě v Indii. Jsem člověk, který věří tomu, že když se lidé dají do hromady, tak se dá se spoustou věcí pohnout dopředu, ale v Indii jsem tuto víru ztratil. Tady ve mně převládl spíš pocit apatie, i když bych byl rád, kdybych se mýlil.

Přijal jste také nabídku stát se členem redakční rady našeho časopisu. Co od takovéhoto časopisu očekáváte?
Zpočátku jsem se zdráhal, protože jsem před nedávnem jednu podobnou nabídku odmítl. Ale domnívám se, že šíření informací týkajících se prevence je velice potřebné, takže to byl nakonec důvod, který mě k tomuto kroku přivedl.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Zima 2005