MUDr. Milan KudynMUDr. Milan Kudyn je člověkem mnoha zájmů a aktivit. Po roce 1989 zakládal Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost. Jako předseda správní rady Transparency International se u nás pokoušel zatočit s korupcí, kandidoval do Senátu. Provozuje svou ordinaci a přitom ještě sbírá motýly.

Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Nebyla tak přímočará, jak by se mohla zdát, protože v naší rodině nikdo lékařem nebyl. Dokonce ani já osobně jsem po střední škole nemínil medicínu studovat, ale chtěl jsem se věnovat přírodním vědám. Neměl jsem ten správný politický profil, a tak jsem se po maturitě na přírodovědeckou fakultu nedostal. Osud mě pak zavál na Bulovku, kde jsem získal místo zřízence na chirurgii a tam poprvé narazil na medicínu. Začalo mě to zajímat, až si mě jako snaživého sanitáře všiml tehdejší ředitel Pánek. Nabídl mi, že pokud zkusím studovat medicínu, doporučí mě. Protože současně s tím přišla doba politického oteplení – blížil se rok 1968 – zkusil jsem to a skutečně jsem byl přijat na fakultu dětského lékařství.

Pro dráhu pediatra jste se tedy rozhodl už tehdy?
Ano, líbila se mi dětská chirurgie a práce s dětmi mě oslovila víc než chirurgie dospělá, protože mi ta medicína přišla taková radostnější. Čím více jsem pak dětské lékařství studoval, tím více mě to zajímalo. Proto jsem se v medicíně ani ničemu jinému věnovat nechtěl a svého rozhodnutí dodneška nelituji.

MUDr. Milan KudynJako dětský lékař jste pracoval také v Libyi. To je pro středoevropana jistě zajímavá zkušenost…
Pracoval jsem tam čtyři roky v druhé polovině osmdesátých let, takže mě tam zastihl i pád komunizmu. Mohu vám říci, že kdyby k němu nedošlo, už bych se sem nevrátil, i když jsem tam byl legálně. Libye je pro středoevropana skutečně exotickou zemí. Nikdy před tím jsem netušil, že poušť může kvést nebo že můžete v lednu sbírat houby. Severní Afrika je ale exotická nejen po stránce přírodních krás, ale i po stránce medicínské. Odjížděl jsem tam v rámci programu pomoci rozvojovým zemím, ale skutečnost byla taková, že například co se léků týče, byla v té době Libye vybavena lépe než my. S některými léky jsem se musel seznamovat teprve na místě. To samé platilo o onemocněních a stavech, na něž středoevropan nikdy nenarazí, například bodnutí škorpiónem či améba (průjmové onemocnění).
A v neposlední řadě jsem se musel naučit arabsky, protože s místními obyvateli bych se anglicky domlouval jen velice těžko. Takže to byla vynikající životní zkušenost, a to hlavně proto, že si člověk ozkoušel svou psychickou odolnost.

Co vás v Libyi nejvíce překvapilo?
Velice mě překvapilo, jak přirozeně tam lidé berou smrt. Překvapilo mě, jak dobře se s ní dokáží vyrovnat. Pro ně je pohřeb vlastně oslavou, což je dáno jejich náboženskou vírou. Řeknou si: „Alláh si tě vzal, ty už se máš nejlíp.“ Jiná kultura s sebou nese jiné zvyky a někdy také určité problémy. V Libyi je například zvykem, že si lidé při každé příležitosti podávají ruku, což má svůj původ v tom, že člověk, který vám podává ruku, tím ukazuje, že v ní nemá zbraň. Samozřejmě mi chvíli trvalo, než jsem si tento zvyk osvojil a do té doby se na mě dívali všelijak.

Od roku 1990 jste byl několik let v čele dětských praktických lékařů. Co považujete za svůj největší úspěch v této funkci?
Jednoznačně si nejvíce cením toho, že se nám tu podařilo prosadit systém platby na hlavu, tzv. kapitaci. Vycházeli jsme přitom z čínské tradice, podle níž císař svého lékaře dobře honoroval, dokud byl zdráv. Když císař ochořel, lékař nedostával nic, protože kdyby to bylo opačně, nebyl by motivován k tomu, aby vladaře uzdravil. A tuto mentalitu jsme se pokusili naroubovat na naši dobu. Prosadili jsme tedy systém, který praktického lékaře motivuje k tomu, aby jeho pacienti byli zdraví. To znamená, aby se o ně staral preventivně, pomáhal jim a ne, aby to fungovalo tak, že lékař bude odměňován podle vzoru: co kýchnutí, to stovka.

Také jste se jako člen Transparency International veřejně angažoval v boji proti korupci. Podařilo se vám v této oblasti něčeho dosáhnout?
Svého času jsem byl čle­nem správní rady Transparency Inter­national a stanul i v jejím čele. Podařilo se mi tehdy prosadit projekt, který se měl postavit korupci ve zdravotnictví, ale po pár letech jsem pochopil, že boj s korupcí je v tomto státě bojem s větrnými mlýny. Když mi skončilo volební období, rozhodl jsem se už dále nekandidovat. Ono totiž pokud se nezačne od shora, tak se v zásadě moc nezmění. Korupce je tisícihlavá saň, i když jí dvě hlavy useknete, čtyři další jí narostou. Proto říkám, že dokud se společnost nenaučí dodržovat pravidla, která si sama nastavila, problém korupce nemá v této zemi řešení. Nicméně je třeba dodat, že každá organizace, která ukazuje prstem na korupci, je potřebná.

V roce 2004 jste kandidoval do Senátu. Co vás k tomuto rozhodnutí přimělo?
Když to řeknu slušně, tak naštvanost a také určitá bezmoc. Ta vyplývá z toho, že jako představitel českých pediatrů můžete přicházet do styku s nejrůznějšími iniciativami, ale pokud nemáte přímou le­gisla­tivní možnost něco změnit, moc toho neprosadíte. Rozhodl jsem se tedy tehdy kandidovat za Evropské demokraty, nicméně mě porazil pan Štětina. Přesto svého tehdejšího rozhodnutí nelituji, protože to pro mě byla velice zajímavá zkušenost.

Zúročíte ji v nějakých budoucích volbách?
Zcela určitě ne. Nedovedu totiž pochopit, že tato společnost dokázala dosadit do vysokých funkcí někoho jako je pan doktor Rath nebo pan doktor Dryml. Jsou to kolegové a měl jsem možnost je poznat, takže to opravdu nepochopím. Přiznám se, že jsem natolik zklamán touto společností, která je kvůli třicetikorunovým poplatkům ochotna dopřávat sluchu takovým populistům, jako jsou oba pánové, že do politiky vstupovat opravdu nehodlám.

Věnujete se mnoha aktivitám, máte přitom ještě čas na nějaké koníčky?
Asi od svých šesti let sbírám motýly a tomuto koníčku se věnuji doposud. Pocházím ze Slatiňan, dětství jsem trávil v přírodě a asi jako každý kluk jsem si občas chytil nějakého motýla a napíchl ho na špendlík. Tím by to tehdy možná skončilo, jenže můj strýc byl vášnivý entomolog a když si všiml těchto mých prvních pokusů, začal se mi věnovat. Vysvětloval mi, jak správně takovou sbírku vytvořit a já se začal podrobněji seznamovat se životem motýlů. Ve dvanácti letech jsem měl sbírku čítající několik stovek exemplářů. Ve volných chvílích si tedy doplňuji sbírku a ta už má dnes zhruba 15 tisíc kusů.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Jaro 2009