Mária OpltováTřes těla, maskovitý výraz v obličeji, nekoordinované pohyby. Tak se projevuje jedna z nejzákeřnějších neurologických nemocí – Parkinsonova choroba. S nemocí, kterou trpěl například papež Jan Pavel II., se již několik let potýká i Mária Opltová z Prahy. Jak s nemocí bojuje a jaké problémy v každodenním životě jí choroba způsobuje?

Změna zaměstnání
První příznaky zákeřné nemoci se u Márie Opltové začaly projevovat krátce po čtyřicítce. Zpočátku nenápadným kulháním, jemuž nevěnovala příliš pozornosti, později pak ne­očekávaným, zato však úplným ztuhnutím těla. To už nebylo možné přehlédnout a mávnout nad tím rukou.
„Po všemožných vyšetřeních se mě lékař zeptal, jestli nemáme v rodině někoho, kdo trpěl Parkinsonovu chorobu. V první reakci jsem ze sebe vyrazila, že ne a já že ji také nemám,“ vzpomíná na osudný den ze začátku roku 2000 Mária Opltová. Lékařská diagnóza však zněla neúprosně a tak nezbývalo, než se s nemocí postupně naučit žít.
Zpočátku, když se nemoc ještě nijak výrazně neprojevovala, se rozhodla nechat si své tajemství pro sebe. Pracovala však jako zdravotní sestra a po čase začala mít obavy, aby se v důsledku nemoci nedopustila nějakého profesního selhání, a tak se nakonec rozhodla svou práci opustit. „Byla to velká chyba. V krátké době jsem prošla třemi různými zaměstnáními, ale ani jedno mi nevyhovovalo. Tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma, bohužel se ale můj stav začal zhoršovat,“ říká.

Mária OpltováVěřím, že se najde lék
Vedle problémů s chůzí se postupně začaly dostavovat mimovolné pohyby končetin, levá ruka se jí začala nezvladatelně kroutit, později přibyly i problémy s polykáním a nakonec i mluvením. Ze všeho nejvíc jí však život komplikuje ztuhlost končetin. Léky musí Mária Opltová užívat pravidelně každé tři hodiny. „Začíná to už ráno, když vstanu z postele. Když je člověk ztuhlý, tak věci, které normálně dělá deset minut, provádí ve ztuhlosti dvě hodiny.“ Potíže s tuhnutím končetin bohužel občas ústí až v trapné situace. „Jednou jsem takhle ztuhla na Václavském náměstí. Vůbec jsem se nemohla pohnout, jako bych měla místo nohou kameny. Takhle jsem tam stála dvacet minut a lidé kolem mě chodili a mysleli si, že jsem opilá. To mi bylo po psychické stránce opravdu těžko,“ dodává Mária Opltová, podle níž je psychika u člověka trpícího Parkinsonovou chorobou pod silným tlakem. Sama se dokonce jednou pokusila o sebevraždu. „Když vidíte, k jakým koncům tato nemoc vede, a že na ni není žádný lék, tak je to opravdu hodně depresivní. Přesto věřím, že se ještě za mého života objeví lék, který by mohl průběh nemoci alespoň zbrzdit,“ doufá Mária Opltová.

Snažím se pomáhat ostatním
Černé myšlenky se paní Opltová snaží zahánět prací pro stejně nemocné lidi. Ve sdružení osob trpících Parkinsonovou chorobou pomáhá jako poradkyně pro oblast zdravotnictví. V posledních dvou letech také organizovala výstup parkinsoniků na horu Říp. „Přijeli nemocní z celé republiky, pro mnohé je to ideální příležitost se vzájemně poznat. Tato nemoc nás totiž všechny strašně sbližuje. Chtěli bychom proto z tohoto setkání udělat tradici,“ říká žena, která vedle pomoci svým stejně vážně nemocným kolegům stihla v letošním roce zachránit i jeden lidský život. Jako obyvatelka pražského Černého mostu byla svědkem dopravní nehody, při níž se zde ze srázu zřítilo nákladní auto. „Když jsem to viděla, běžela jsem k autu. To bylo vzhůru nohama, řidič v něm byl úplně modrý v obličeji a crčela z něj krev. Nějaký pán mi pomohl otevřít dveře, a tak jsem mohla řidiče společně s dalšími vytáhnout z kabiny, položit do stabilizované polohy a tím uvolnit dýchací cesty. Po návratu domů mi volal lékař Záchranné služby a řekl mi, že jsem řidiči zachránila život,“ říká skromně Mária Opltová, pro níž se pomoc ostatním stala životním posláním, na čemž nic nezměnilo ani její vlastní vážné onemocnění.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Zima 2009