Aleš BlažekBechtěrevova choroba je zánětlivé onemocnění postihující především klouby páteře, v důsledku čehož páteř postupně tuhne. S nemocí, kterou trpěl například spisovatel Karel Čapek či bývalý předseda Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Volejník, se od mládí potýká i Aleš Blažek z Ústí nad Labem.
Za první předzvěst svého pozdějšího trápení s Bechtěrevovou chorobou považuje dnes Aleš Blažek revmatickou horečku, s níž byl již v dětství hospitalizován v nemocnici. Tehdy však nikoho nenapadlo na Bechtěrevovu chorobu byť jen pomyslet. Proč také, když v rodině nikdo touto nemocí netrpěl. Ani lékaři v odvodové komisi neviděli v revmatické horečce prodělané v dětství vážnější problém pro službu vlasti, a tak mladý Aleš narukoval v den svých devatenáctých narozenin na vojnu. Zde však o sobě dala nemoc poprvé naplno vědět. „Po jednom rychlém přesunu jsem nebyl vůbec schopen se zvednout z postele. Ovšem místo toho, aby se někdo zajímal o to, co mi je, tak si mě pozvali na velení a tam jsem dostal podmínečný trest jako simulant,“ vzpomíná dnes s úsměvem na počátky své nemoci Aleš Blažek.
Trvalo ostatně ještě několik let, než byla nemoc konečně odhalena. Příznaky toho, že se zdravím mladého muže není něco v pořádku, se však ohlašovaly stále častěji. Například při cyklistice, které se tehdy Aleš Blažek věnoval na vrcholové úrovni. „Stávaly se mi i takové věci, jakože jsem byl ve skupince pěti závodníků, kteří ujeli pelotonu a kilometr před cílem mě přepadly tak veliké bolesti, že jsem musel slézt z kola, rozkročil jsem se do silnice a nikdo se mě nemohl ani dotknout, jak byla ta bolest šílená.“
Byla to nakonec právě cyklistika, díky níž se Aleš Blažek o své nemoci dozvěděl. Díky svým sportovním kontaktům prodělal důkladné vyšetření ve frýdecko-místecké nemocnici, po němž už nebylo pochyb o tom, co vězí za stále častějšími bolestmi mladého sportovce.

Bolest – družka nejvěrnější
Pro Aleše Blažka tak začal život s nemocí, která mu po­stupně změnila celý život. Vedle pracovních omezení, které nakonec vyústily až v plný invalidní důchod, měla Bechtěrevova nemoc především dopad na jeho osobní život, když se s ním po několika letech rozešla manželka. „Myslím, že větší vinu na tom rozchodu než já nebo manželka měla právě tato nemoc,“ hodnotí dnes s odstupem celou záležitost Aleš Blažek.
Ale snad ještě těžší než rozvod bylo přivyknout životu s bolestí. Ta je celoživotní družkou každého bechtěrevika a především v počátcích nemoci jsou její ataky místy nesnesitelné. „Tehdy se mi stávalo, že jsem v noci bolestí roztrhal i prostěradlo, jak byla veliká. Dnes v legraci říkám, že kdybych tenkrát poznal, co je to pět minut bez bolesti, tak bych radostí zblbnul,“ tvrdí s úsměvem Aleš Blažek a dodává, že mu nakonec stejně nezbylo nic jiného, než se naučit s bolestí žít.
Bolesti se přitom netýkají pouze páteře, ale doslova celého těla. Jsou postiženy klouby (kolena, ramena, hrudník), šlachy a dokonce se jako doprovodný jev nemoci vyskytují i oční záněty. „Člověk sice žije v permanentní bolesti, ale abych nebyl v jednom kuse zdopovaný, beru si tišící prostředky vždy až tehdy, když už jsou bolesti opravdu nesnesitelné,“ vysvětluje Aleš Blažek. Nemoc je neléčitelná a současná medicína zatím nedokáže víc, než zabránit tomu, aby se dále nezhoršovala. Největším pomocníkem v životě bechtěrevika tak zůstávají lázně. „Opravdu pomáhají. Po pobytu v lázních se mi vždy uleví a to třeba až na půl roku. Takže tam jezdím každý rok vždy na měsíc. Pomáhají hlavně masáže. Fyzioterapeuti navíc dokážou člověka pořádně rozhýbat. Máme tam tělocvik, který je pod vedením odborníků efektivnější, než když doma cvičím sám.“ A cvičit každý člověk trpící Bechtěrevovou nemocí opravdu musí. S přibývajícími léty totiž takto nemocný pacient tuhne, a tak musí každý den ztuhlé tělo rozhýbávat. „Ráno, když vstanu, tak se nejprve musím rozhýbat, což mi trvá tak půl, tři čtvrtě hodiny. Bez toho bych nebyl schopen vydržet denní zátěž. A to i přesto, že jdou někdy bolestí slzy do očí,“ říká Aleš Blažek a dodává, že kvůli tuhnutí těla přestal před lety i řídit automobil.

Žít naplno a neztrácet smysl pro humor
Všechny obtíže a nástrahy, které mu v průběhu života Bechtěrevova nemoc postavila do cesty, nakonec úspěšně překonal a dokonce se sám rozhodl pomáhat podobně postiženým lidem. Jako krajský předseda klubu bechtěreviků ústeckého kraje neustále připravuje nějaké akce, které by lidem v jeho okolí mohly udělat radost. „Protože jsem vrcholově sportoval, snažím se připravovat především různé sportovní akce jako je bowling, stolní tenis, plavání apod. U této nemoci je totiž opravdu velice důležité sportovat. Na akce, které pořádám, přijíždějí lidé z celé republiky. Někdy dostávají i oficiální podobu, například když nás jednou přišel podpořit primátor Děčína“, uzavírá Aleš Blažek, podle něhož je pro zvládnutí tak vážné nemoci, jako je ta Bechtěrevova, nejdůležitější neztratit radost ze života a zachovat si smysl pro humor.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Zima 2008