StáříSe stářím či stárnutím jsme konfrontováni všichni. Každý, kdo odrostl teenagerovským letům, může i sám na sobě pozorovat, jak činnosti, které ještě před pár lety hravě zvládal, dnes dokáže uskutečnit pouze za daleko většího vypětí sil a některé už ani při nejlepší vůli nezvládne. Každý také pozoruje projevy stárnutí u svých blízkých – lidé, které nosí ve vzpomínkách jako plné energie a odhodlání, začínají takřka před očima slábnout, chřadnout a ztrácet životní sílu, takže zatímco dříve pro nás představovali pevnou oporu, dnes ji sami začínají potřebovat. Jaký proces tedy stárnutí představuje, že před ním nejsou uchráněni ani ti nejsilnější z nás? Stárnutí je přirozený bio­logický proces, jemuž se v přírodě nevyhne žádný živý organismus. Vše živé začíná stárnout v podstatě už od okamžiku svého vzniku a tento vývoj pak s postupujícím časem nabírá na intenzitě. U člověka se stárnutí projevuje především úbytkem fyzické zdatnosti, zhoršenou schopností přizpůsobovat se novým podmínkám a narůstajícím množstvím tělesných poruch. Stárnutí je proces kontinuální, ale také individuální. Přitom je dobré uvědomit si, že naše tělo nestárne na všech svých místech stejně rychle, ale tak, že některé orgány stárnou rychleji, zatímco jiné vydrží bez poruch sloužit mnohem déle. Příčinou stárnutí je podle vědců pravděpodobně charakter genetické informace v bu­něčných jádrech včetně limitované schopnosti dělení buněk i schop­nosti odstraňovat chyby vzniklé při výstavbě a autoregulaci organismu.
K hlavním projevům stárnutí patří především různé druhy onemocnění, a to i psychických. Průvodním znakem stárnutí bývají například tzv. involuční (zánikové) deprese, které jsou na rozdíl od jiných depresí pokládány za přirozenou součást určitého vývojového stadia. Stáří jako přirozená forma lidského vývoje může také někdy nabýt patologických forem, a to především sníženou soudností, zesílením sebestředných tendencí, hypochondrických stesků a nároků na pozornost věnovanou jedinci okolím. Při výrazném prohloubení některých příznaků přechází stáří v senilní demenci, která bývá často neprávem se stářím zaměňována.
Je pochopitelné, že právě senioři jsou nejčastějšími konzumenty zdravotní péče. Díky pokrokům v medicíně se daří prodlužovat lidský věk, to ale na druhou stranu také zvyšuje společenské výdaje za zdravotní péči. Stáří tak získává i svůj sociální rozměr. Bez solidarity mladších se staršími by civilizovaná společnost nemohla vůbec fungovat.
Biologický počátek stáří vymezujeme věkem šedesáti let. Období mezi 60 až 74 lety označuje gerontologie (věda o lidském stárnutí) jako počínající stáří. Vlastní stáří pak gerontologie klade do období 75 až 89 let. Pro věk od 90 let výše bývá užíváno termínu – dlouhověkost. red

Vademecum zdraví Jaro 2006