DrogyDrogy představují pro mladého člověka jedno z největších nebezpečí, s nímž se může v dnešní společnosti setkat. Co všechno s sebou drogová závislost přináší a jak těžký je po úspěšné léčbě návrat do běžného života? Na tyto otázky se pokouší odpovědět následující příběh.

Na počátku byla zvědavost
Do svých jedenadvaceti let žila Jitka N. zcela normálním, všedním životem, jakým žije naprostá většina jejích vrstevnic. Po maturitě si našla první zaměstnání, volný čas dělila mezi přátele a sport, a po čase dokonce začala dálkově studovat vysokou školu. Nepila, nekouřila, a že by někdy mohla přijít do kontaktu s drogami, na to ani nepomyslela. Vcelku pohodový a snad i trochu nudný život měl však záhy vzít za své. „Jedna moje hodně dobrá kamarádka se mi jednou svěřila, že zkusila pervitin a že to má úžasné účinky, jestli bych to taky nechtěla zkusit,“ vzpomíná dnes paní Jitka na okamžik, který měl převrátit její život na ruby a dodává: „Byla jsem zvědavá, myslela jsme si, že pro jednou se nemůže nic stát, a tak jsem se nechala přemluvit. To jsem ovšem neměla dělat. Stačilo mi vzít si to jednou a už jsem v tom lítala, už jsem věděla, že se toho jen tak nezbavím. Asi ten sklon k závislosti musím mít v sobě, protože jinak si to neumím vysvětlit.“

DepreseBála jsem se, že přijdu o dceru
Od tohoto okamžiku se tedy začala psát nové kapitola jejího života, kapitola, kterou by sice nejraději vymazala ze svého života, která ji však ještě dnes pronásleduje jako noční můra. Problémy ovšem nepřišly najednou. Po nějakou dobu to dokonce vypadalo, že i s drogou se dá vcelku úspěšně proplouvat životem. Jedna dávka pervitinu týdně nevzbuzovala dlouho v okolí žádnou pozornost, a tak dále chodila do práce, a za nějaký čas se dokonce i provdala. Nakonec i manžel paní Jitky měl za to, že to se závislostí jeho ženy nebude tak hrozné a že přinejmenším mateřství ji od drogy definitivně odloučí. To se sice částečně potvrdilo, neboť v době těhotenství dokázala Jitka skutečně s pervitinem skoncovat, nedlouho po porodu však znovu najela do starých kolejí. „Bohužel mám vyzkoušeno, že závislost na droze je silnější než mateřství. Myslím, že to je dáno mou psychikou. Mívám úzkostné stavy, pocity méněcennosti a ta droga mi pomáhala udržet se v normálu. V tuto dobu už u mě však začal převládat alkohol, který jsem kombinovala s antidepresivy,“ říká Jitka N.
Návrat k droze samozřejmě nezůstal bez následků. Manžel ztratil trpělivost a po čase došlo na rozvod. Ani to však nebyl pro Jitku dostatečný důvod k tomu, aby zahájila léčbu. Tím se stala až reálná hrozba, že přijde o dceru. „Hrozilo mi, že mi odeberou dceru, a to už bylo přece jenom příliš. Tak jsem se rozhodla, že se sebou musím něco udělat, že musím začít bojovat, a rozhodla jsem se pro léčbu.“

Nejdůležitější je mít se na koho obrátit
Na dobu, kterou strávila v terapeutické komunitě, vzpomíná paní Jitka ráda. Za necelý rok zdejšího pobytu se jí podařilo nejen odvyknout drogám, získat nové přátele a poznat lidi, na něž se může kdykoli obrátit s jakýmkoli problémem, ale vštípila si tu i užitečné návyky potřebné k návratu do normálního života: pravidelný denní režim, každodenní plnění svěřených povinností apod. „Byla jsem skoro rok v terapeutické komunitě a byla jsem tam spokojená. Jednak jsem mohla mít u sebe dceru a jednak tam člověk má nějaký denní režim, má nad sebou určitý dohled, a tak tolik nehrozí, že by do toho znovu spadl, a to je v začátcích odvykání velice důležité,“ míní paní Jitka, podle níž představuje daleko větší problém než samotná léčba opětovné začlenění do běžného života. „Především to znamená najít si znovu práci, což není v dnešní době úplně jednoduché ani pro člověka, který za sebou nevláčí minulost narkomana. S tím se u žádného pohovoru pochlubit nemůžete, proto jsem o tom také raději nikde nehovořila. Ani tak však nebylo jednoduché nějakou práci sehnat. Mně se nakonec podařilo sehnat jen místo uklízečky. To jsem si pak nejednou vzpomněla na matčinu radu: Uč se, nebo skončíš jako uklízečka,“ směje se. Za nějaký čas se však situace přece jen zlepšila a paní Jitka našla práci v sociální oblasti, kde může sama pomáhat druhým. „Není to sice na zbohatnutí, ale je to zajímavá práce, která má nějaký smysl.“
Sehnat práci ovšem není jediný problém, před nímž vyléčený narkoman stojí. Sklon k závislosti v člověku zůstává i po úspěšné léčbě, a tak je rozhodující se vyhnout jakémukoli kontaktu s drogou, což v případě paní Jitky znamená vystříhat se i malého piva. To samozřejmě není jednoduché, a tak je pro člověka vyléčeného z jakékoli závislosti vždy důležité mít nablízku lidi, na něž se může v případě krize obrátit. Jednu z možností představuje terapeut, jehož je možno v případě potřeby kontaktovat, ale snad ještě důležitější je blízkost přátel, kteří člověka s drogovou minulostí jednoduše neodepíší, ale naopak mu v případě potřeby pomohou – alespoň tím, že jsou ochotni ho vyslechnout. A takové přátele naštěstí má. „Práce mi hodně pomáhá, ale nejdůležitější po léčbě je, aby měl člověk kolem sebe lidi, na něž se může obrátit, lidi, kteří se na člověka nedívají skrz prsty,“ uzavírá paní Jitka.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Zima 2007