Typická architektura 19. století v Mariánských lázních Lázeňství je fenomén, který je součástí evropské civilizace již více než dva a půl tisíce let. Nedílnou součástí evropského lázeňství byly a jsou také české lázně. Jejich blahodárných účinků využívají lidé již po mnoho staletí. V čem vlastně spočívá kouzelná moc lázní?
Tradiční lázeňství je založeno především na využití přírodních léčivých zdrojů, kterými jsou minerální, termální a radonové vody, dále peloidy, plyny a vhodné klimatické podmínky. A česká kotlina vždy byla a dodnes je místem, kde se přírodní zdroje vhodné pro rozvoj lázeňství vyskytují v míře více než hojné. K tomu musíme přiřadit neopakovatelné kouzlo jednotlivých lázeňských míst, kde se snoubí krásné přírodní prostředí s jedinečnou a často unikátní architekturou a také vysoce hodnotným estetickým, kulturním a sociálním prostředím. A v neposlední řadě jsou to mnoha staletími prověřené léčebné postupy, doplňované novými lékařskými poznatky a moderními metodami a také kvalifikované týmy lékařů, fyzioterapeutů a zdravotních sester, pečujících o návštěvníky lázní.

Které české lázně jsou nejstarší?
Možná vás napadne otázka, kdy a kde se na našem území objevily první lázně. Mnoho z nás považuje za tradiční a historicky nejstarší lázně Karlovy Vary. Již v polovině 14. století zde císař a král Karel IV. nechal postavit královský letohrádek, okolo kterého začalo postupně vzkvétat lázeňské město. V roce 1370 pak tentýž císař uznal Karlovy Vary za město královské. V této souvislosti je známá legenda o objevení zdejších pramenů při lovu jelena, který se zachránil před honicími psy skokem z vysoké skály. Dodnes nám tuto zajímavou, avšak bezpochyby smyšlenou událost připomíná tzv. Jelení skok. Severočeské Teplice jdou ve své historii ještě dál. Již v roce 1158 zde byl v blízkosti místních léčivých vod založen klášter benediktýnek. V té době již lidé bezpochyby věděli o zdejších termálních pramenech, jak to dokládají nálezy keltských a římských mincí v místě zdejšího Pravřídla. Stěží však můžeme věřit pověsti uvedené v Hájkově kronice, která hovoří o tom, že již v roce 762 n. l. byly teplické prameny objeveny díky zatoulanému vepři pastýře Kolostůje. To je tvrzení, které vzhledem k nepodloženosti Hájkových pramenů spadá spíše do říše bájí.

České lázeňství má římské kořeny
Jsme tedy na konci našeho pátrání? Vůbec ne. Když na počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu založili Římané město Carnuntum (jeho zbytky leží na území dnešního Rakouska mezi Bratislavou a Vídní a stojí určitě za shlédnutí), vybavili toto místo i tradičními římskými lázněmi. Bylo to jedno z největších římských sídel na sever od Alp a v době vrcholné slávy zde žilo na 50 tisíc obyvatel. Při své expanzi za severní hranici Dunaje pronikli Římané z Carnunta také na jižní Moravu. Zde, v místě dnešního Mušova (nedaleko Mikulova), založili vojenské tábor, jehož součástí byly také lázně. Tak lze s určitou nadsázkou tvrdit, že i české lázeňství má římské kořeny.

19. století: zlatý věk českého lázeňství
V období středověku a nastupujícího novověku již v Čechách existuje několik lázeňských míst. Vlastní rozvoj lázeňství v podobě, jak jej v podstatě známe i dnes, však začíná až ve druhé polovině 18. století. Svého vrcholu pak české lázeňství dosahuje ve druhé polovině 19. století. Tato doba až do vypuknutí první světové války bývá také někdy nazývána „zlatým věkem“ českého lázeňství. Zájem o léčení v té době byl obrovský a tak například v roce 1911 překročil počet pacientů v Karlových Varech hranici 70 tisíc a dosáhl svého historického maxima. Co vyvolalo tak prudký zájem o lázeňství? V první řadě to byly nepochybně vynikající léčebné výsledky a s tím související pozitivní zdravotní efekt, který lázně svým návštěvníkům přinášely. Neméně důležitým faktorem úspěšného rozvoje však bylo i něco, co dnes můžeme označit anglickým výrazem goodwill, česky bychom řekli „dobré jméno“ lázní. Být v lázních a být viděn v lázních patřilo k bontonu té doby. V lázních se objevovaly slavné osobnosti a lázně toho hojně využívaly pro svou propagaci. Existovaly knihy návštěvníků, které se každoročně tiskly a vydávaly jako ta nejlepší reference a lákadlo pro potenciální návštěvníky. Ani rozsah tohoto článku by nestačil na pouhé vyjmenování těch nejslavnějších spisovatelů, malířů, skladatelů, hudebníků, králů, císařů, carů, knížat, ministerských předsedů apod. Typická architektura 19. století v Mariánských lázníchA tak za všechny ty slavné snad bude stačit, když zmíníme mnohonásobný pobyt J. W. Goetheho především v Mariánských Lázních (pobýval však také v Karlových Varech, Teplicích, Bílině, Františkových Lázních atd.), který se velmi pochvalně vyjadřoval o rychlém a zdárném růstu zdejších lázní. V roce 1821 se zde seznámil se svou poslední velkou láskou Ulrikou von Loewetzov.
U zrodu českých lázní stály mnohé významné osobnosti, z nichž věhlas některých překročil hranice země. Patřili k nim v prvé řadě lékaři, jakými byli například v Karlových Varech J. S. Strobelberger, autor tzv. pyramidální pitné kúry či D. Becher, který první analyzoval chemické složení karlovarských pramenů. Významný podíl na vzniku Františkových Lázní měl doktor B. V. Adler, u zrodu Mariánských Lázní stál věhlasný lékař J. J. Nehr. Velkou zásluhu na rozvoji lázeňství měli příslušníci tehdejší šlechty. Stačí připomenout rod Seréniyů v Luhačovicích, Lobkovice v Bílině nebo hraběnku Annu z Asseburgu, po níž jsou pojmenovány Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohrad. Celkové kouzlo lázeňských míst dotvářeli svými stavbami nejlepší architekti své doby, například J. Zítek (Karlovy Vary), J. Gočár (Lázně Bohdaneč) nebo D. S. Jurkovič (Luhačovice). O vznik lázní se však zasloužila i celá řada prostých lidí, kteří pochopili kouzelnou moc přírody a jejích léčivých zdrojů. Mezi ty nejslavnější můžeme zařadit sedláka V. Priessnitze, zvaného „vodní doktor“, který v roce 1822 založil lázně Jeseník (dříve Gräfenberg).

20. století: doba stagnace
První světová válka znamenala hluboký zlom ve vývoji evropského a také českého lázeňství. Řada lázní přerušila svou činnost, některé se změnily na vojenské lazarety. Meziválečné období bylo poznamenáno snahou o obnovu a další rozvoj lázeňství. Nastartování úspěšného vývoje bylo zpomaleno světovou hospodářskou krizí a posléze přerušeno nástupem druhé světové války. V letech 1947-48 bylo české lázeňství znárodněno a od té doby procházelo vývojem, který sice přinášel některé pozitivní prvky, celkově však znamenal stagnaci českého lázeňství. Jako pozitivní můžeme v té době hodnotit medicínskou úroveň lázní, která zůstala na vysoké úrovni a v některých oborech patřila dokonce k evropské špičce. Svou pozitivní roli zde sehrála bezpochyby také existence Výzkumného ústavu balneologického v Mariánských Lázních. Na druhé straně trpěl rozvoj lázní nedostatečnou investiční aktivitou a špatnou údržbou jednotlivých lázeňských domů a celé lázeňské infrastruktury. Rozsah a kvalita řady služeb nedosahovaly evropského standardu a lázně trpěly jednostranným využíváním.

České lázeňství a současnost
Změny nastaly po roce 1989. A dlužno podotknout, že se ve valné většině jednalo o změny pozitivní. K těm negativním výjimkám patřily některé nepovedené privatizační kauzy, které vedly k dočasnému zániku některých tradičních lázeňských míst (Kyselka, Běloves). Jinak však české lázně zkrásněly a otevřely svou náruč hostům z tuzemska i zahraničí. Podstatně se rozšířil sortiment a kvalita poskytovaných služeb. Změnila se také struktura návštěvníků lázní. Podstatně více je jich ze zahraničí a trvale přibývá těch, kteří jezdí do lázní na své náklady. Není divu. Vždyť péče o vlastní zdraví se stává stále více záležitostí každého jedince a lázně přebírají stále více úlohu místa, které slouží k prevenci všech civilizačních chorob a neduhů. České lázně k tomu mají všechny předpoklady. I ve srovnání s renomovanými zahraničními lázněmi vyniká jejich velice dobrá úroveň poskytovaných služeb a především skvělé medicínské výsledky, kterými se české lázně již po staletí pyšní.

Ing. Pavel Attl, Ph.D.

Vademecum zdraví Zima 2005