Lukáš PechaK těm nejnebezpečněj­ším po­ra­ně­ním, která nás mo­hou potkat, pat­ří ú­razy hlavy. Kaž­dý ta­kový úraz totiž hrozí poškozením mozku, jehož následky mohou být naprosto fatální. Naštěstí ne každý úraz hlavy končí poškozením mozku, a tak ani vážné poranění nemusí dotyčnému zabránit v návratu do normálního života.
Že však takový návrat není bez problémů, může potvrdit i sedmadvacetiletý Lukáš Pecha z Prahy.

Osudný pád z okna
Příběh Lukáše Pechy se začal psát před šesti lety, v létě roku 2003. Tehdy dvacetiletý Lukáš, který právě vykonával základní vojenskou službu, trávil volný večer doma u televize, když v tom ho napadlo otevřít si v dusném letním večeru okno. To, co následovalo, mělo navždy změnit jeho život. „Už jsem ležel v posteli, díval jsem se na televizi, protože mi bylo horko, tak mě napadlo otevřít si okno. A při jeho otevírání jsem vy­padl,“ říká Lukáš a dodává, že z pádu ze třetího patra pražského paneláku si nepamatuje vůbec nic. A není divu. Bezmála celý jeden měsíc po úrazu byl v kómatu a ještě další dva měsíce se zotavoval z řady zranění, která při pádu utrpěl. „Měl jsem zlomenou nohu v kyčli a ruku v zápěstí, ale tato zranění se zahojila ještě v době, kdy jsem byl v kómatu. Nejhorší ze všeho byl úraz hlavy. Nárazem na zem totiž došlo k otoku mozku a jeho následným krvácením. Kvůli uvolnění nitrolebního tlaku mi musela být odoperována část lebeční kosti,“ vysvětluje Lukáš Pecha a rukou si přejíždí po jizvě na hlavě, která mu zůstala jako památka na osudný pád.
V důsledku poranění hlavy sice dodnes pomalu a namáhavě mluví, co se však týče vlastní mozkové činnosti, naštěstí na ní úraz nezanechal žádné stopy. „Netrpím žádnými výpadky paměti ani bolestmi hlavy. Jen zpočátku jsem měl problémy s tím, že jsem nemohl plavat. Ať jsem udělal jakýkoli pohyb, šel jsem ke dnu. A to samé na kole. Vždy jsem kousek popojel a hned jsem spadl. Dnes už je to ale za mnou,“ říká s úsměvem Lukáš.

Lukáš Pecha s přítelkyníPomohla mi hlavně přítelkyně
Ani tak ale nebyly začátky po úrazu jednoduché. Především nebylo snadné najít práci. V důsledku svého zranění totiž Lukáš nemůže pracovat více než čtyři hodiny denně a s takovýmto omezením se práce těžko hledá. Naštěstí mu pomohlo občanské sdružení Asistence. Nejprve mu zajistilo místo prodavače novin v pražském metru a poté i práci v jedné počítačové firmě. „Dnes dělám v Mc´ Donaldu, nikoli ovšem jako prodavač jídla, ale v zázemí podniku. Jsem tu spokojen, takže doufám, že tu vydržím hodně dlouho,“ říká.
Nejhorší ze všeho ale bylo smířit se se svým stavem. Problémy s řečí se totiž nijak výrazně nezlepšily ani po návštěvách u logopeda, a to mělo dlouho na psychiku mladého muže negativní vliv. „Byla to hrůza hrůz, jak se na vás někteří lidé dívají. Ale ještě horší bylo, že jsem na sebe skrz prsty koukal já sám. Měl jsem vůči sobě blok,“ vysvětluje Lukáš, podle něhož se vše změnilo v okamžiku, kdy se seznámil se svou současnou přítelkyní. „Známe se jeden rok a za tu dobu jsem pohled na sebe samého úplně změnil. Nyní už dokáži sám se sebou vyjít.“
Důležitým faktorem v obratu k pozitivnímu přístupu k životu bylo i to, že si našel zálibu v cyklistice. Začal s ní zhruba před třemi lety, a díky každodennímu tréninku na rotopedu a průběžnému posilování s činkami, dosáhl už celé řady úspěchů. „Začal jsem závodit s lidmi tělesně handicapovanými a postupně se mi podařilo získat řadu medailí. Hlavně minulý rok byl úspěšný, to se mi i podařilo získat titul mistra republiky,“ uzavírá Lukáš Pecha.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Léto 2009