MUDr. Eva TopinkováProfesorka MUDr. Eva Topinková, CSc. přednostka Geriatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze se geriatrií zabývá již téměř třicet let. Jako vedoucí subkatedry gerontologie a geriatrie IPVZ již od roku 1997 předává nejen své znalosti, ale především zaujetí pro svůj obor.

Jak byste charakterizovala obor geriatrie?
Geriatrie je součástí širokého vědního oboru gerontologie, který se věnuje problematice stárnutí ve všech jeho oblastech. Zabývá se nejen výzkumem stárnutí, biogerontologií, sociální gerontologií – postavením starého člověka ve společnosti, ale i stárnutím populace včetně věkové struktury společnosti.
Zde se dostáváme k otázkám, co bude předpokládaný demografický vývoj znamenat pro ekonomiku, sociální a zdravotní systém. Zda a dokdy má starý člověk pracovat, zda má přestat pracovat ze dne na den, nebo postupně. V této souvislosti se pochopitelně nelze vyhnout tolik diskutované mezigenerační solidaritě, tedy tomu, čím jsme jako společnost „povinováni“ starým lidem, ale i oblasti, jak co nejlépe využít potenciálu seniorů.
Vlastní geriatrie je pak medicínská oblast, samostatný lékařský obor, který se věnuje pacientům vyššího věku. Můžeme v ní vidět analogii třeba k pediatrii, která je zaměřena na opačný konec, tedy začátek života. S tím bezprostředně souvisí otázka, odkdy je člověk starý. Tedy i to, od kdy má geriatrie přebírat péči o pacienta.

MUDr. Eva TopinkováOd kdy jsme tedy považováni lékařskou vědou za seniory?
Tím, jak se prodlužuje střední délka života, se posouvá vzhůru i věk, kdy člověka považujeme za seniora. Nicméně diskuze o tomto tématu dosud nekončí. Stejně jako v různých společnostech a kulturách je člověk považován za dospělého nebo způsobilého k právním úkonům řekněme v rozmezí od 15 do 21 let, tak obdobně pohyblivá je věková hranice i v případě, kdy se diskutuje o hranici seniorského věku. Je třeba také mít na paměti, že většina lidí ve vyspělých společnostech se snaží o to, aby si udržela mládí jak fyzické, tak psychické co nejdéle. Snažíme se o to, aby opotřebování organizmu probíhalo co nejpomaleji, zkrátka abychom co nejvíce využili té svíčky, kterou nám do vínku dala příroda v podobě maximálního biologického věku. Tedy, aby svíčka našeho života nezhasla zbytečně předčasně, ale aby v klidu dohořela, když dosáhneme maxima, které je nám dáno.
Geriatrie se tedy věnuje nejen nemocem stáří a zdravotním problémům, které se vyskytují převážně pouze ve vyšším věku, ale například také odlišnostem v diagnostice nemocí, jejich léčbě i prevenci. Když se připravujete na operaci ve třiceti, je logické, že nebudete muset podstoupit tolik předoperačních vyšetření, jako když je vám sedmdesát. Ve třiceti se předpokládá, že vaše orgány pracují převážně bez problémů. V sedmdesáti takovou jistotu nemáte. V osmdesáti teprve ne. V tomto věku jsou rizika pochopitelně vyšší a pro jejich odhalení je potřeba více vyšetření a pak delší přípravy na vlastní operaci. Jen tak jsme schopni garantovat co nejvyšší bezpečnost operačního výkonu. Nu a pak zde jsou specifika léčby. Tušíme, že když má někdo k určitému problému pět dalších nemocí, tak bude léčebný postup jiný, než u mladšího pacienta, který je jinak zdráv. Ve stáří se také vyskytují chronické problémy, kterých se pacienti již třeba nezbaví. Tam jde zejména o to, aby jim nemoc způsobovala co nejmenší životní omezení. Například artróza. Nejde jen o to, aby pacient netrpěl bolestí, ale jde i o to, aby byl co nejméně limitován v pohybu. Bez pohybu se zhoršuje kvalita jeho života, tedy jde také o důsledky, která nemoc přináší. Geriatrie se proto zaměřuje nejen na léčbu nemocí, ale na zmírnění jejich negativního vlivu na tělesnou zdatnost nebo soběstanost seniora.

Individuální přístup je tedy potřeba uplatňovat u každého pacienta?
Ano, někdo měl náročnější práci, jiný odlišné genetické předpoklady onemocnět, další odlišný životní styl například kouřil, necvičil a podobně. Tím se od sebe lišíme a tím se liší i pacienti se stejnou nemocí. Je však třeba zohlednit i to, jaké má kdo priority. Pro někoho je třeba těžko akceptovatelné, že se bude pohybovat s holí. Jinému to naopak nevadí. Pro každého pacienta musíme „ušít léčbu a péči na míru“.
Geriatr by měl být i specialista, který pacientovi navrhne optimální kontinuitu léčebné péče i po skončení akutní hospitalizace, a to i u pacienta s mnoha nemocemi. Takoví pacienti bývají léčeni mnoha specialisty na jednotlivé nemoci, každý předepíše svůj lék. Ale pacient potřebuje jednoho „svého“ lékaře, který ho zná celého, který přehlédne veškerou léčbu a s pacientem prohovoří třeba i příspěvek na péči nebo ošetřovatelskou návštěvu v bytě k převazu chronického bércového vředu. Tím lékařem může být praktický lékař, který má však často plnou čekárnu dalších pacientů. Velmi dobře je k tomuto úkolu vybaven i lékař – specialista v geriatrii.

Pacienti mají často pocit, že s prohlubující se specializací lékařů, se vytrácí celostní přístup k pacientovi. Geriatrie tedy nabízí komplexní pohled.
To je pravda. Geriatr by měl být lékař nejen s odbornou erudicí, ale i moudrostí a životní zkušeností. S tím koresponduje i skutečnost, že geriatrii by měli dělat osobnostně vyzrálí lékaři, kteří mají silné humanistické cítění, empatii, tedy schopnost vcítit se do problémů pacienta. Medicína je přirozeně atomizovaná tím, jak se prohlubují znalosti v jednotlivých oborech. Je logické, že například chirurg se musí poměrně rychle rozhodovat a nemá možnost se při zákroku nad pacientem nějak rozněžňovat. Internista a geriatr by však měl mít čas a schopnost přemýšlet komplexně o pacientovi. Proto při výuce budoucích lékařů kladu důraz na to, aby si kladli otázku, která nemoc pacienta nejvíce ohrožuje, a v případě většího počtu nemocí si stanovili hierarchii jednotlivých chorob a zaměřili se na léčbu těch nemocí, které ohrožují život pacienta a nejvíc narušují jeho kvalitu. Ne vždy dokážeme v současnosti vyléčit všechny nemoci a v některých případech je léčba tak náročná, že pro starého pacienta představuje neúměrnou zátěž nebo riziko. V geriatrii, více než v jiných oborech, jsme konfrontováni s limity současné medicíny.

Kterých nemocí přibývá, které jsou na vzestupu?
Nejčastější jsou kardiovaskulární nemoci – hypertenze, ischemická choroba srdeční, cévní onemocnění mozku, na druhém místě to jsou onemocnění pohybového aparátu – častá je osteoporóza a artróza. Na třetím místě jsou pak onemocnění metabolizmu – cukrovka a nemoci štítné žlázy.

Jaké jsou podle vás naše největší hříchy proti zdraví, čím si zbytečně zkracujeme život?
K prodloužení délky života přispělo zlepšení hygienických podmínek a vymýcení řady infekčních chorob. Přesto je možné sledovat zřetelný vztah mezi vzděláním a příjmem na jedné straně a mezi nemocností na straně druhé. Jasně se ukazuje, že lidé, kteří mají nižší vzdělaní a nižší socioekonomický status, mají kratší dobu přežití. To neplatí jen pro jednotlivce, ale pro celé státy. Nejchudší země mají nejkratší délku života. Je to dáno tím, že si nemohou dovolit žít zdravě. Mají omezenou svobodu výběru v tom, jak pracují, jak odpočívají, jak se stravují, jak je pro ně dostupná prevence.
Samozřejmě velkou roli hraje také stres. Tlak se projevuje jednoznačně již i na mladou generaci. Pro řadu lidí je představa, že na dům, kde bydlím, si vydělám až za třicet let, zkrátka stresující. Žijeme pod tlakem ekonomických nejistot. Lidé navíc dnes nemají dostatek času na relaxaci. Odkládají současnost, odkládají život. Stres tedy může být faktorem, který nám přes výrazný pokrok v medicíně zamezuje lépe a déle žít.

Kdy vlastně se starší pacient dostane do péče geriatra?
On by se tam dostal snáze, kdyby geriatrů bylo dost. To je základní problém. Dosud bojujeme za to, aby specializovaná péče geriatra ať již ambulantní, nebo lůžková byla pro pacienty dostupná ve všech regionech, aby tyto zdravotní služby byly rozvíjeny a aby je po své zdravotní pojišťovně pacienti požadovali. Tak by se nestalo, že přes stoupající počet seniorů v populaci, počet geriatrických ambulancí za poslední roky stagnuje, ve většině nemocnic geriatrická oddělení nejsou a počet geriatrických lůžek za posledních 15 let klesl o téměř 70 %! Čili je zde otázka, kde je chyba, že se situace nelepší, proč se ta lůžka zavřela? Zřejmě hrají roli důvody ekonomické.

Řada lidí může mít pocit nesouladu mezi novými pokročilými metodami léčby a na druhé straně neustálého zdůrazňováním nedostatku peněz…
Je řada důkazů, že to, jak je péče o pacienta drahá, nezáleží na jeho věku, ale na tom, jak blízko je ve své životní dráze před okamžikem smrti. Pacient je z finančního hlediska nejnákladnější v posledních měsících jeho života.
Pochopitelně nejvíce zdravotní péče potřebují lidé po sedmdesátce či osmdesátce a to zejména pro mnohočetnou chronickou nemocnost, ale i proto, že onemocnění zhoršuje jejich soběstačnost.
Část nákladů tak jde na vrub nejen zdravotní péče, ale též sociálních zajišťujících náhradu soběstačnosti pacienta. Pokud jde tedy o uvedenou obavu, je namístě o ní hovořit spíše v tom smyslu, zda bude dostatek pracovníků v sektoru služeb, kteří budou poskytovat zdravotně sociální péči stále se zvětšující skupině seniorů. Samozřejmě je otázkou, zda společnost na tuto oblast dokáže vyprodukovat dostatečné finanční zajištění a zda budeme chtít tyto finance využít právě na péči a služby o seniory.

Co si v současnosti nejvíce přejete? Jaká máte přání v profesním životě?

Geriatrií se zabývám od roku 1982. Celá ta léta vysvětluji, že tento obor má své opodstatnění a je přínosem pro pacienty, pro celý systém zdravotní péče i pro celou společnost. Přála bych si tedy, aby existence oboru nebyla neustále zpochybňována, abychom nemuseli za udržení a rozšíření oboru stále bojovat, ale místo toho rozvíjet vědeckou činnost a zkvalitňovat péči o pacienty tak, jako je tomu u všech ostatních lékařských oborů.

Milan Budínský

Vademecum zdraví Jaro/Léto 2010