Doc. MUDr. Marie StaňkováPředsedkyně České infektologické společnosti Doc. MUDr. Marie Staňková, CSc. stála u samých začátků boje se zákeřnou nemocí AIDS. V osmdesátých letech musela řešit i první případy nakažených transfúzí v bývalém Československu.
Pro studium medicíny se velmi často rozhodují lidé, kteří pocházejí z lékařského prostředí. Bylo tomu tak i u vás?
Asi ano. Myslím, že mě inspi­roval můj děd, který byl lékařem. Tehdy ovšem vypadala medicína podstatně jinak než dnes. Dědeček byl z Moravy a dělal tehdy všechno, co bylo zapotřebí. Měl i svého koně, se kterým objížděl pacienty a někdy mě vzal sebou, což se mi tehdy hrozně líbilo. Tady se tedy asi zrodil můj vztah k medicíně. Po střední škole jsem se hlásila na fakultu, nejprve mě však nechtěli pustit. Nastoupila jsem tedy do práce a rok pracovala. Až poté jsem konečně dostala doporučení.

Jak jste se dostala zrovna k infektologii?
Vystudovala jsem dětské lékařství a po škole jsem chtěla jít do Prahy. Po roce 1968 to nebyl takový problém, protože z ní odešla spousta lidí. Ale v nemocnici Na Bulovce, kam jsem měla namířeno, nebylo zrovna na pediatrii místo. Tehdejší pan ředitel mi nabídl, abych nastoupila na infekci, že se za čas budu moci k pediatrii vrátit. No a já jsem nakonec u infektologie zůstala.

Doc. MUDr. Marie StaňkováStála jste u počátků léčby onemocnění AIDS v České republice. Proč jste si zvolila právě tuto oblast?
Při práci na oddělení hnisavých zánětů mozku jsem spolupracovala s jedním velmi osvíceným panem profesorem, který měl vynikající přehled o nejnovějších věcech v oboru, a tak, když se objevili první nemocní virem HIV, usoudil, že se tomu musíme věnovat, protože to je onemocnění, které bude do budoucna představovat velký problém. Skutečně se ukázalo, že měl pravdu.

Virus HIV je přece jenom smrtelně nebezpečný. Neměla jste strach s ním pracovat?
Zpočátku se mi do toho opravdu nechtělo, a také jsem panu profesorovi své obavy sdělila. V té době jsem měla tři malé děti a o nemoci jsme pořádně nic nevěděli. Pan profesor mi tehdy řekl, že mé rozhodnutí respektuje a druhý den mě stejně jmenoval vedoucí týmu, který se problematikou AIDS měl zabývat. A už jsem u toho zůstala. Jinak je ale jasné, že před takovým onemocněním musíte mít respekt. Ale není to zase tak hrozné. Tím, jak přicházeli další a další poznatky o nemoci, bylo jasné, že pokud zachováte základní hygienicko-epidemiologický režim, nemůžete se nakazit.

Jak se u nás vyvíjela léčba onemocnění AIDS?
Začátky byly skutečně obtížné. Velmi těžko jsme například hledali nějaké spolupracovníky, což se ale postupně zlepšovalo. Po roce 1986 nastalo jedno velmi kruté období, kdy se v tehdejším Československu vyšetřovali všichni dárci krve a přitom se zjistilo, že někteří z těch dárců byli HIV pozitivní. Tehdy jsem obdivovala transfúzní službu, jak úžasnou má dokumentaci, protože podle této dokumentace se nám podařilo vyhledat všechny lidi, kteří od dotyčných dostali krev. Tehdy bylo tímto způsobem nakaženo 33 lidí včetně dětí.

Takový skandál by dnes plnil titulní stránky novin. Nepamatuji se, že by se o tom tehdy mluvilo…
O takových věcech se tehdy nemluvilo. Nezapadalo to do ideologického obrazu šťastné socialistické společnosti.

Jakým způsobem se to pak oznámilo těm nakaženým?
Zavolali je na hygienickou stanici, řekli jim, že krví jim byla přenesena nějaká infekce a poslali mi je sem. Já jim pak musela oznámit, že jsou HIV pozitivní, což bylo opravdu velmi nepříjemné. O to více, že v tu dobu nebylo ani možné je nějak odškodnit nebo jim jinak pomoci. To se naštěstí změnilo po roce 1990, kdy nám v tomto směru velmi pomohl pan biskup Lobkowicz, který se zasadil o to, aby tito lidé dostali alespoň nějakou finanční náhradu. Tehdy to bylo 900 tisíc.

Jak na takovou zprávu zareagovali?
Ze začátku jim to plně nedocházelo. Ti nejmladší ale později začali navazovat partnerské vztahy a zde si to mnozí z nich těžce odnesli. Když totiž rodiče jejich partnerů zjistili, že jsou HIV pozitivní, tvrdě se proti vztahu postavili, což pro ně znamenalo konec. Máme ale i případ šťastného manželství.

Jak dlouho se dá s tímto virem žít?
Rozhodující je, kdy takto nakažený člověk přijde k lékaři a zahájí léčbu. Dnes, pokud s námi pacient dobře spolupracuje, může žít plnohodnotným životem dlouhá léta. Dnes není dvacet let žádný problém a do budoucna to může být ještě lepší.

Hovoří se o tom, že počet nakažených virem HIV v České republice narůstá. Čím si to vysvětlujete?
Je pravda, že každoročně se u nás dříve objevilo zhruba 50 nově nakažených osob. Zdá se, že v posledních letech se u nás tohoto onemocnění lidé přestali bát a počty nově infikovaných osob se pohybují kolem 130 za rok. S tím souvisí i některé mýty, které zřejmě pořád ještě přežívají, a to například, že AIDS je pouze onemocnění homosex­uálů. Lidé si pak řeknou, že jim se to stát nemůže. Ale ono to tak není, protože celá třetina našich pacientů jsou heterosex­uálové.

Je AIDS stále ještě světovou hrozbou?
Bohužel je. Znepokojivá čísla přicházejí zejména z Asie, především Číny, dále z evropského východu jako je Rusko či Ukrajina. Nejvíce nakažených je ale pořád v Africe. Zde preventivní programy příliš nefungují, navíc na tomto kontinentě stále přežívá spousta hrozných mýtů. Například tam věří, že když se nakažený vyspí s pannou, infekce se zbaví.

Myslíte, že se někdy objeví lék, který by vedl k vyléčení této nemoci?
My jsme dnes spokojeni s tím, že dokážeme lidem nakaženým virem HIV prodloužit a zkvalitnit život. Pokud jde ale o kauzální lék, musíme poctivě přiznat, že nyní to nevypadá, že by se někdy v dohledné době objevil.

Máte při své pracovní vytíženosti vůbec čas na nějaké koníčky?
Dobře se odreaguji při práci na zahrádce, ráda poslouchám hudbu, ale mým největším koníčkem jsou vnoučata.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Léto 2009