MUDr. Pavel Trunečka, CSc. MUDr. Pavel Trunečka, CSc. je přednostou Transplantcentra IKEM (Institutu klinické a experimentální medicíny) a předním odborníkem na transplantace v České republice. Jeho tým v současnosti připravuje u nás zatím ojedinělou transplantaci střeva. V prosinci pak vyjde kniha Transplantace jater, kterou napsal ve spolupráci s prof. Adamcem a dalšími kolegy.

První transplantace v Československu proběhla už v roce 1961, šlo o transplantaci ledviny. Nebylo to ani deset let po celosvětovém prvenství. Jak si vede česká transplantační medicína dnes? Také tak úspěšně?
Vždy se jedná o otázku měřítek. Podíváme-li se na počet dárců orgánů a počet transplantací ve vztahu k počtu obyvatel, leží Česká republika vysoko nad evropským průměrem a jako jediná ze zemí bývalého východního bloku je s rozvinutým světem více než srovnatelná. Nejlépe si vedeme v oblasti transplantace slinivky břišní, kde jsme na vrcholu světového žebříčku. Dosahované výsledky měřené přežíváním pacientů po transplantacích jsou u všech orgánů se západním světem plně srovnatelné.

Co všechno se dnes již dá transplantovat?
V České republice se transplantují ledviny, játra, srdce, pankreas, plíce a ostrůvky pankreatu. To jsou hlavní „solidní orgány“. Můžeme transplantovat i různé kombinace: blok srdce – plíce nebo játra a ledvina, samozřejmě standardně pankreas a ledvina. Také se běžně transplantuje rohovka a kostní dřeň. Ze standardně prováděných transplantací orgánů se v ČR dosud neprovádí transplantace střeva.

MUDr. Pavel Trunečka, CSc. Lze transplantace rozdělit podle náročnosti? Které podle vás patří mezi ty nejproblémovější a proč?
U transplantací všech orgánů je vždy možné narazit na nějaká úskalí, jsou zde limity dané onemocněním příjemce, případně stavem dárce. Myslím, že hlavní rozdíl je v míře standardizace výkonu. Srdce, ledvina, játra, pankreas, dnes i plíce, to jsou orgány, kde je možné očekávat standardní výsledek, který je charakterizován mnohaletým přežíváním a víceméně plnou nebo dostatečnou funkcí orgánu. Transplantace ostrůvků slinivky břišní dosud takový efekt přináší ojediněle. Také transplantace střeva je metoda mnohem náročnější, i když dnes už zdaleka ne experimentální. Tou jsou transplantace kompozitních tkání – obličej, končetiny, břišní stěna atp. Zde je každá transplantace víceméně unikátním výkonem.

Jste přednostou Transplantcentra IKEM, patrně nejlepšího pracoviště v České republice. Co vše tato instituce zastřešuje?
V Transplantcentru IKEM se provádějí transplantace jater u dospělých i dětí a transplantace ledvin. Společně s Centrem diabetologie IKEM provádíme transplantace slinivky břišní a ostrůvků slinivky břišní. Zajišťujeme také dárce pro Kardiocentrum IKEM, kde se provádějí transplantace srdce a bloku srdce – plíce. Celkově se jedná přibližně o 350–400 transplantací ročně. V současné době připravujeme program transplantace střeva.

Můžete konkurovat jiným klinikám i ve světovém měřítku? Co je v českých poměrech překážkou?
V oblasti transplantace led­­vin, jater a slinivky břišní patříme ke středně velkým až velkým centrům v evropském i světovém měřítku. Problémem bude udržet kvantitu i kvalitu v současných podmínkách ekonomické úhrady. Ve srovnání se zahraničními centry máme velké rezervy v zajištění zázemí pro naše programy, určitě na nich pracuje i méně lékařů a ostatního personálu. Úroveň zdravotních služeb v ČR po léta nepochybně předbíhá ekonomické možnosti státu a transplantace orgánů nejsou výjimkou, spíše naopak.

Jakou máte metu, které byste chtěl dosáhnout?
Rád bych, aby výsledky našeho centra byly nadále nad průměrem evropských zemí. A aby tyto výsledky nezávisely pouze na enormním nasazení pracovníků centra, ale byly podpořeny i infrastrukturou srovnatelnou s centry v zahraničí. O tom, že bych byl rád, aby nám zbyly zdroje na výzkum a výuku, ani nemluvím. Přál bych si také, aby transplantační programy a dárcovství orgánů mělo konečně adekvátní ekonomickou i celospolečenskou podporu. Co se nových programů týká, rádi bychom v brzké době zahájili program transplantace střeva a podpořili program transplantace srdce – plíce.

Transplantace střeva u nás zatím není rozšířená. Co je na ní tak náročné?
Je to výkon, který leží na pomezí experimentální transplantace a standardního výkonu. Jedná se o technicky vel­mi obtížnou transplantaci s možnostmi imunologických komplikací. Žádný jiný orgán nemá takový sklon k odhojení, navíc se tato komplikace pravidelně kombinuje s infekcí. Také se zpravidla provádí u nemocných ve velmi těžkém stavu.

Čím vlastně procházejí pacienti, kteří absolvují transplantaci? A jak probíhá pooperační léčba?
Léčba spojená s provedením transplantace probíhá velmi organizovaně dle protokolu. Na většinu okolností jsou pacient i jeho rodina připraveni před vlastním výkonem. Po transplantaci, tak jako po jiné operaci, probíhá pooperační léčba a rehabilitace. Po zhojení je pacient propuštěn domů. Hlavní odlišností je potřeba brát celoživotně léky, které brání odhojování transplantovaného orgánu. S tím jsou spojeny pravidelné kontroly včetně biopsií. Ideální je celoživotní sledování v transplantačním centru.

Jak dlouho může pacient s transplantovaným orgánem žít?
Věříme, že po transplantaci některých orgánů prakticky neomezeně. Nejlepší je přežívání po transplantaci jater – několik desetiletí (i více než 30 let) není výjimkou.

V Transplantcentru IKEM proběhlo i několik zatím ojedinělých operací malých dětí. V čem se transplantace u dětí liší?
Tady v TC IKEM jsme provedli téměř 50 transplantací jater u dětí a mladistvých. Více než deset výkonů bylo provedeno u malých dětí, z toho tři byly mladší než jeden rok. V minulosti bylo nutné tyto děti odesílat do zahraničí a úspěšnost nebyla zdaleka tak vysoká jako je v současnosti u nás. Jedná se o velmi náročný mikrochirurgický výkon. Chirurgická erudice a anesteziologické zázemí hraje podstatnou roli. Hlavním problémem zůstává vhodný dárce malých jater nebo jater, u kterých je možno použít jejich část.

Jste jedním z iniciátorů osvětové kampaně na podporu dárcovství orgánů. Proč dárců v České republice ubývá?
V posledních třech letech po sobě ubývá dárců orgánů celosvětově. O příčinách mohu jen spekulovat. V Čechách se celkově počet dárců v posledních letech nezměnil, došlo ale k velmi dramatickému poklesu v prvním pololetí roku 2008 – a na to reagovala naše televizní kampaň. V první polovině letošního roku byl vývoj v dárcovství spíše příznivý, nyní dochází ke stagnaci.

Myslíte si, že za to může nedůvěra dárců k českému zdravotnictví?
Máte na mysli tzv. živé dárcovství? Ne, spíš se jedná o neinformovanost. Ve světě tvoří až polovinu dárců ledvin živí lidé, u nás je to jen 10 %. Lidé o této možnosti prostě neví. Přitom u párových orgánů nebo i u transplantace jater je žijící dárce možný.

Jak jsou vlastně nastavena pravidla dárcovství v ČR?
U zemřelého dárce se počítá s automatickým souhlasem k dárcovství. Dotyčný se ovšem může za svého života nechat zapsat do registru osob, které s posmrtným darováním orgánů k transplantaci nesouhlasí. V tom případě nemáme právo jeho orgány k transplantaci použít. Stejně se postupuje i v případě, kdy s odebráním orgánů nesouhlasí rodina. Setkal jsem se ale už několikrát s případem, kdy příbuzní bezprostředně po ztrátě blízkého možnost odběru jeho orgánů odmítli a následně toho litovali. Uvědomili si, že ho připravili o možnost ještě po smrti někomu pomoci.

Jak lze dárce motivovat?
O podmínky pro dárcovství orgánů je třeba se starat, stejně jako je třeba trvale kultivovat celospolečenské klima ve státě. Dárcovství by se mělo celospolečensky podporovat. Je důležité, aby o něm lidé měli povědomí. Bylo by dobré dostat zmínku o dárcovství do učebnic. Jen stručnou větu o tom, že selhávající orgány lze nahradit transplantací, a že darováním orgánů lze zachránit lidský život. Akce jako osvětová kampaň, na které jsme se podíleli, jsou důležité, ale nestačí. Pro získávání dárců orgánů k transplantacím je třeba v naší zemi ještě velmi mnoho udělat na straně zdravotních pojišťoven i centrálních orgánů. My – lékaři bychom se měli věnovat své práci. Naším primárním úkolem není ovlivňovat veřejné mínění. To by měli dělat jiní.

Máte informace, kolik pacientů v ČR právě čeká na orgán?
Čekatelů registrovaných na listinách v ČR bývá 600–800. Číslo samozřejmě kolísá.

V souvislosti s trvalým nedostatkem orgánů se nabízí transplantace kmenových buněk nebo xenotransplantace. Můžete tyto metody přiblížit?
Myšlenka xenotrasplantace je stará přibližně jako samotná transplantační medicína. Možnost náhrady orgánové funkce transplantací zvířecího orgánu, tj. orgánu s potenciálně neomezenými zdroji (předpokládám, že je lidský život hodnocen nade vše i ochránci zvířat), je velmi atraktivní. Čím více se ale tato oblast zkoumá, tím vzdálenější se jeví její realizace. Bariér je patrně příliš mnoho. Praktická aplikace zatím není a v blízké budoucnosti (třeba 10 let) se s realizací počítat nedá.

Jak dlouho podle vašeho názoru potrvá, než lékaři sami „vypěstují“ v laboratořích potřebné orgány?
Už se zdařila transplantace tkání vypěstovaných z kmenových buněk a transplantace některých jednoduchých orgánů bude asi v budoucnosti také možná. U orgánů s komplexní stavbou jako je srdce, plíce, játra, ledvina… ale úspěšnou realizaci asi v blízké době očekávat nelze.

Jednou z opravdu fascinujících operací je transplantace obličeje. Nedávno se té sedmé na světě, která proběhla v americkém Bostonu, zúčastnil jako hlavní operatér i český lékař. Berete to jako národní úspěch?
Medicína a transplantologie především je mezinárodní obor. Moc to jako národní úspěch nevnímám, i když jsem rád, že se naše národní příslušnost spojuje také s něčím pozitivním a progresívním.

Irena Soukupová

Vademecum zdraví Zima 2009