MUDr. Prokop Remeš patří u nás k průkopníkům využívání náboženských motivů při psychoterapii. Jako psychiatr se však setkává i s odvrácenou tváří náboženství – sektami. Při tom všem zůstává jeho hlavní profesí gynekologie. Zajímali jsme se nejen o to, jak lze dva tak vzdálené obory skloubit.
Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Na vysokou školu jsem se hlásil v dobách počínající normalizace a tehdy jsem medicínu vůbec dělat nechtěl. Chtěl jsem studovat nějaký humanitní obor, něco na způsob historie či klasických jazyků, ale bylo mi řečeno, že v tuto dobu to není dobrý nápad, a tak jsem ne zrovna nadšeně začal studovat medicínu. Teprve po druhém ročníku mě to začalo bavit, postupně jsem se orientoval na gynekologii a porodnictví a tento obor mě natolik zaujal, že jsem mu zůstal věrný.
Vaší druhou odborností je psychiatrie. K té jste se dostal jakým způsobem?
V době totality jsem se pohyboval v prostředí podzemní církve a tam jsem se dostal mezi lidi, kteří se zabývali pastorační teologií a ti uvažovali o tom, zda není možné aplikovat v psychiatrii některé poznatky pastorační teologie. Protože jsem v tu dobu působil jako gynekolog v psychiatrické léčebně v Bohnicích, tak mě to velmi zaujalo, ale v době komunizmu se v tomto směru nedalo nic dělat.
Když pak přišla revoluce, tak mě tehdejší ředitel Bašný, který věděl o tom, že se v této oblasti pohybuji, nabídl, zda bych nechtěl v léčebně zastřešit právě tu oblast, kde se protíná psychiatrie a náboženství. Tak jsem si tedy udělal atestaci z psychiatrie a začal dělat skupiny se závislými.
Dnes nabízíte v psychiatrické léčebně tzv. hagioterapii. V čem tato terapie spočívá?
Je to terapie prostřednictvím biblických příběhů a jde vlastně o jakousi formu existenciální terapie. Biblické příběhy se totiž dotýkají takových témat, jako je vina, utrpení, dobro, zlo, smrt, smysl života apod., což jsou témata všelidská, témata, s nimiž se musí vyrovnat každý z nás. V praxi to vypadá tak, že si ve skupině přečteme nějaký biblický příběh, například příběh o vzkříšení Lazara. V něm jde o to, že zemře Ježíšův přítel Lazar, leží už čtyři dni v hrobě, přichází k němu Ježíš a vzkřísí ho k životu. My se ve skupině pokoušíme najít v takovémto příběhu zrcadlo sebe sama. To znamená, že když klient ten příběh dočte, tak je vyzván, aby v tom příběhu nalezl sebe sama, aby si položil otázku: „Jak se to má se mnou?“ Například závislý člověk si pak může říci: „Vždyť i já jsem byl smrtelně nemocen, vlastně jsem sociálně zemřel, společnost mě uložila do hrobu.“ Léčbu pak může vnímat jako ta Ježíšova slova: „Lazare, pojď ven.“ Příjme-li tu paralelu, že je jako Lazar zavalen ve svém hrobě kamenem, může si dále položit otázku: „Jaký je ten můj kámen, čím já jsem zavalen?“ a tím si může svá traumata, která se často bojí otevřít, uvědomit a udělat tak důležitý krok ke svému uzdravení.
Hagioterapie je určena pouze věřícím, nebo i nevěřícím pacientům?
Jde o nabídku určenou jak věřícím, tak nevěřícím a nabízíme ji lidem, kteří se potýkají s nějakým závislostním problémem. Provozuji ji už šestnáct let a pořád je o ni velký zájem. Přitom je třeba říci, že je to dobrovolná záležitost, takže si nikdo nemusí zvolit právě tento druh terapie. Mimo jiné také proto, aby nikdo nechápal tento druh terapie jako náboženskou indoktrinaci, ale naopak právě jako terapeutickou metodu.
Když jsme u náboženské indoktrinace, jako psychiatr se zabýváte i problematikou sekt. Co vás přivedlo k této tematice?
Zase to má kořeny v dobách, kdy jsem se pohyboval v prostředí podzemní církve. Tehdy jsem radil lidem, jak vést hovory se Svědky Jehovovými, což byla tehdy v podstatě jediná u nás tolerovaná sekta. Po revoluci se ovšem vynořilo značné množství různých sekt a lidé se mě znovu ptali, co si o té které sektě mají myslet, a tak jsem se musel zabývat i těmito novými sektami. Když pak vznikl nápad na založení Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, byl jsem kontaktován, jestli bych se nechtěl stát jedním z jejích zakládajících členů. Přistoupil jsem na to z toho důvodu, že se to opět dotýká oblasti mezi psychoterapií a náboženstvím, byť tentokrát máme co do činění s náboženskou patologií. Zatímco totiž hagioterapie spočívá v tom, jak spirituálno může lidem pomáhat, tak v případě sekt jde spíše o to, jak pomáhat lidem, kteří jsou zasaženi nějakým patologickým projevem spirituality.
Jak se vůbec daří sektám v ateistickém Česku?
Náboženská scéna se pořád proměňuje. Po revoluci byl ohromný boom sekt, které přicházely zvenčí. Pak došlo k odlivu, od takové poloviny devadesátých let začínají tyto zavedené sekty ztrácet. Dochází ale k tomu, že se začínají vynořovat sekty domácí, české, které jsou svým způsobem nebezpečnější. Je to proto, že ty zaběhnuté sekty mají jakousi pevně danou, v podstatě mocenskou strukturu, což má paradoxně výhodu v tom, že když nějakému vůdci sekty už opravdu hodně rupne v hlavě, tak tato struktura napomáhá tomu, že se ten vůdcův nápad nějak změkčí. Zatímco v těch sektách, kde takováto struktura chybí, se noví vyznavači nabalí rovnou na vůdce, jehož si svým způsobem zbožští a on s nimi pak neuvěřitelně manipuluje. V Čechách došlo i k takovému případu, že se zakladatel sekty prohlásil za mesiáše, lidé mu nosili peníze, převáděli na něj majetky a on je pak vyloučil a i s penězi zmizel.
Úplně v posledních letech se pak objevuje nový fenomén, tzv. přírodních léčitelů. Jejich úspěch si vysvětluji tím, že je u nás velká nedůvěra k tradičním církvím. Tito léčitelé totiž vědí, že když budou vystupovat jako představitelé náboženství, tak u nás moc nepochodí. Když ale budou vystupovat jako léčitelé, lidé jim velmi často uvěří. U nás totiž 60 % lidí věří v moc magie, tedy v různé věštce, přírodní léčitelství, reiky, vkládání rukou apod., a nic jim na tom nepřipadá divného. Ve společnosti, kde mají autoritu tradiční církve, nebývají tito tzv. léčitelé tolik úspěšní. Tradiční církve jsou totiž plně socializované skupiny, a když se objeví někdo takový, dokáží zareagovat, a je-li z jejich řad, tak ho usměrnit. Stejně tak působí i na věřící. Protože však lidé u nás nemají k tradičním církvím důvěru, chybí jim takový regulativ a snáze naletí.
Jsou vůdcové různých sekt podvodníci, nebo opravdu věří tomu, co učí?
Většinou jsou to lidé, kteří jsou svým okolím utvrzováni ve své výjimečnosti, lidé, kteří si často opravdu myslí, že právě oni jsou těmi vyvolenými, kteří přišli na to, jak svět ve skutečnosti funguje. Mnohým z nich pak sekta přináší pocit moci a často i peníze.
Jak je ale možné, že se lidé nechají tak snadno zmanipulovat?
Manipulace přes pocity viny, přes výčitky svědomí, je velmi mocná. Když vám někdo začne říkat, že vaše potíže pramení z toho, že nežijete správně, může se snadno stát, že uvěříte tomu, že mu jde o vaše blaho, že vám rozumí a je schopen vám pomoci, a už se to začne rozjíždět. Stačí se podívat na politickou scénu a hned pochopíme, proč si lidé volí vůdcovské typy. Dát svůj život do rukou někoho, kdo ze mě sejme tíhu úzkosti, jak se správně rozhodovat, jak správně žít, je pro mnoho lidí prostě příjemné. A když se pak objeví někdo, kdo se zdá, že má mimořádné schopnosti, lidé na něj snadno delegují odpovědnost za svůj život.
Vedle psychoterapie je pořád vaší hlavní profesní činností gynekologie. Jak se vám daří tyto dva obory skloubit?
Myslím, že dobře. Tyto dva obory se totiž krásně vyvažují. Je totiž velmi náročné věnovat se výlučně oborům zabývajícím se lidskou duší, jako je psychologie, psychoterapie a podobně. Člověku hrozí, že zcyničtí, že se opotřebuje, zkrátka vyhoří. Mou výhodou je právě to, že pracuji jako gynekolog, což mě také velmi baví a mohu se tak věnovat i něčemu jinému. Vnímám to jako velké plus.
Jiří Prinz
Vadmecum zdraví Podzim 2008
