SnídaněNadváha a obezita jsou v poslední době čím dál tím více citovaná slova v medicínské praxi. Je to způsobeno tím, že výskyt nadváhy a obezity výrazně stoupá a můžeme hovořit o celosvětové pandemii obezity. Obezita je přitom v dnešní době klasifikována jako jeden z nejrizikovějších faktorů pro vznik tzv. metabolického syndromu.

Metabolický syndrom
Kromě obezity do něj řadíme vysoký krevní tlak, dyslipidémii (porucha hladiny tuků v krvi), zvýšenou hladinu kyseliny močové a diabetes mellitus 2. typu. Obezita výrazně snižuje střední délku života, zároveň zvyšuje nemocnost a prodlužuje délku pracovní neschopnosti.
V posledních desetiletích přestala být obezita chápána pouze jako „handicap“ vznikající v důsledku zvýšeného energetického příjmu a zároveň sníženého energetického výdeje. Je prokázáno, že obézní pacienti (zejména obézní diabetici) jsou daleko častěji nemocní, a i délka hospitalizace u obézních diabetiků je mnohonásobně delší.
Na nemocnosti obézních se podílí zejména zvýšená incidence kardiovaskulárních onemocnění – vysokého krevního tlaku, ischemické choroby srdeční a s tím souvisejícího výskytu infarktu myokardu, ischemické choroby dolních končetin a cévních mozkových příhod. Je smutné, že komplikace vyplývající právě již ze zmiňovaného metabolického syndromu se přesouvají stále k mladším věkovým skupinám. V posledních letech není bohužel výjimkou infarkt myokardu u 30-ti letých pacientů, diabetes mellitus 2. typu stále častěji vídáme již u 20-ti letých. V USA diabetem mellitem 2. typu trpí nezřídka již děti školou povinné. Z tohoto důvodu je stále více prostředků a osvěty věnováno do preventivních programů. Zde je ale nutno podotknout, že pokud se nezmění náš životní styl, lze počítat spíše s tím, že obézních jedinců bude i nadále přibývat. Ne vždy však tomu tak bylo. Pojďme se nyní podívat na krátký exkurz do historie obezity.

Baculky – ideál pravěku
Obezita je do značné míry daň za úspěšný život našich předků a současně za stále se zrychlující životní tempo. Pravěký člověk se pravidelně setkával s obdobími dostatku (těch bylo méně) a obdobími hladu či dokonce hladomorů (těch bylo znatelně více). V pravěké populaci tak přežil jen ten, kdo si dokázal vytvořit tukové zásoby na horší časy. Zatímco však tehdy to bylo výhodné, v současné době příroda ze setrvačnosti udržuje tlouštíky a netuší, že místo lovení mamuta chodíme do supermarketů.
I u vyobrazení pravěkých lidí můžeme vidět, že pravěký muž snil o baculce jako ideálu krásy. Svědčí o tom zachované umělecké artefakty z období paleolitu jako willendorfská nebo věstonická Venuše. Průměrná délka života dosahovala v pravěku asi dvaceti let. Příčinou smrti ale nebyly civilizační choroby, jak je tomu dnes, nejčastěji se jednalo o zranění a infekce. Ostatně jídelníček tvořený rostlinnou stravou ani nedovoloval nějaké jídelní orgie.

Indiánské geny přežití
I v současnosti se můžeme setkat s některými potomky opravdových šampiónů ve spoření energie. Bohužel jsou jim nyní jejich kvalitní geny spíše na obtíž. Známým příkladem jsou indiáni kmene Pima z pouští Arizony na jihozápadě Spojených států amerických. Zatímco jejich předci byli atletičtí bojovníci, kteří dokázali využít maximum z nehostinného prostředí pouště, jejich dnešní potomci přivykli sedavému způsobu života a hojnosti stravy (vesměs se živí provozováním kasin na území indiánské rezervace Gila River) a patří mezi etnikum s nejvyšším výskytem obezity a cukrovky na světě.

Starověk – začátek tloušťky
Změna ve stravovacích návycích přišla v době 10 000 let př. Kr. Dosavadní nejistý život lovců a sběračů se změnil v neméně nejistý, ale přeci jen usedlejší život zemědělců. Z dochovaných zpráv víme, že byla pěstována pšenice, ječmen a planý oves. V Asii a jihovýchodní Indii pak rýže. Zemědělství umožnilo starověkým lidem usadit se na jednom místě a svými pravidelnými výnosy dosáhlo populační exploze, neboť uživilo více lidí než lov a sběr plodin. Předpokládá se, že se v důsledku zemědělství starověká populace zdvojnásobila. Prodloužila se též střední délka života. Kromě obilí znali lidé ve starověku též luštěniny, sezónně pak jedli ovoce a zeleninu. Maso konzumovali čerstvé nebo sušené. Lidé také začali chovat domácí zvířata. Mléčné výrobky – tedy mléko, máslo, sýr a tvaroh, se proto staly pravidelnou součástí jídelníčku starověkého člověka. A nastoupila daň v podobě tloušťky.

Kypré mumie
Studium královských mumií odhalilo kypré tvary nejen u žen (královny Henut-Tawy a Inhapy), ale i u mužů. Obezita byla mezi staroegyptskou vyšší třídou poměrně častým jevem, ačkoliv na ni bylo obecně nahlíženo jako na něco nepatřičného. I výzkum kožních řas u mumií egyptských faraónů Amenophise III. a Ramsese III. prokázal, že oba panovníci byli tlustí. Nejdůležitější potravinou chudých vrstev ve starém Egyptě byl chléb, a také také luštěniny. Staří Egypťané nebyli vegetariáni, ale maso bylo, stejně jako např. ve středověku, spíše výsadou bohatých. Šlo zejména o hovězí, vepřové, skopové, kozí a ryby. Chudí Egypťané si maso dopřávali o svátcích. Velmi rozšířeným nápojem bylo pšeničné pivo. Víno se stalo výsadou bohatých vrstev. Rozdíl v sociální třídě samozřejmě znamenal i rozdíl v jídelníčku a jeho četnosti. Chudí jedli pouze ráno a večer, zatímco bohatší si dopřávali jedno hlavní jídlo navíc. Velmi oblíbeným pečivem byly koláče slazené medem a ochucené sezamem nebo ovocem. Strava bohatších byla mnohem pestřejší, což při nedostatku fyzické námahy velmi často vedlo k obezitě. To dokazují mnohá umělecká vyobrazení nalezená archeology.

Jídelníček starých Řeků
Jídlo hrálo v životě Řeků důležitou úlohu. Stejně jako v jiných společnostech se stravovací návyky prostého lidu a vládnoucí třídy diametrálně lišily bohatstvím kuchyně. Pro obě skupiny však platily tři základní pilíře starořecké kuchyně – obilniny, víno a olivový olej. Jídlem prostých lidí byly především pšeničná, prosná a ovesná kaše. Hlavním zdrojem bílkovin pak ryby, protože hovězí bylo drahé a spolu s vepřovým se na stůl prostých lidí dostávalo pouze o slavnostních příležitostech, kdy se maso z obětovaných zvířat rozdávalo mezi lid. Vyšší třída si pak dopřávala všechny myslitelné pochutiny, které byly nezřídka dováženy i ze vzdálenějších koutů Evropy. Za účelem uchovávání jídel se dokonce dovážel led z Alp, který se pak spolu s potravinami skladoval ve speciálních místnostech sloužících jako ledničky. Nesmíme opomenout ani široké spektrum používaného koření například petržel, oregáno, kopr aj. Vyšší třída si mohla samozřejmě dovolit i kuchaře, kteří byli vysoce ceněni a dosahovali nezřídka slávy současných celebrit. Dokonce si mohli na rok patentovat postup přípravy svých specialit.
Snídaně se jedla brzy po východu slunce a sestávala zpravidla z chleba namáčeného ve víně. Nejinak tomu bylo při obědě, který doplňovaly olivy, fíky, sušené ryby a sýr. Hlavním jídlem dne byla večeře v době západu slunce, která sestávala z ovoce, zeleniny a medových koláčků. Hlavními nápoji byly víno a voda. Víno se však nepilo jen tak, to bylo považováno za barbarství, ale mísilo se s vodou. Stejně tak bylo barbarské pití mléka. Protože Řekové neznali příbory, jedlo se rukama. Úlohu naběračky při jídle často zastával chléb, který ostatně sloužil i k otírání úst. Chléb použitý jako „utěrka“ se již nekonzumoval, ale hodil se pod stůl, kde byl vítaným soustem pro psy.

Hubnutí po řecku
Starořeckým lékařským autoritám jako byl Hippokrates byla obezita známa. Svědčí o tom lékařské spisy s popisy léčby. Spíše než na léčbu obezity, tak jak ji chápeme dnes, však směřovalo jejich snažení ke zdravému životnímu stylu. Tehdejší doporučení se příliš nelišila od těch dnešních – koupele, masáže, horké lázně a vyvolávání pocení, plavání v moři. Stejně tak byla doporučována chůze, cvičení a diety. Na druhé straně se za hubnutí považovalo jakékoliv snížení hmotnosti, a tak mezi metody tehdejší léčby patřilo i vyvolávání zvracení a průjmů. Popisována byla i jakási obdoba dnešní liposukce, kdy se obézním pacientům zapichovaly do kůže v oblasti tukových polštářů jehly.

Senátorovo břicho
Stejně tak byla obezita rozšířena mezi vládnoucí třídou i ve starém Římě. Římský lékař Galén v prvním století popisoval obézního muže jménem Nychomachus ze Smyrny, který pro svou tloušťku nemohl ani slézt z postele. Galén se zaměřil při léčbě zejména na podávání léků a zcela ignoroval (připomeňme si, že oprávněně) chirurgické metody léčby, včetně tolik používaného pouštění žilou. A to navzdory tomu, že věřil, že potrava se mění uvnitř těla na krev a právě nadbytek tekutin v těle je příčinou obezity. Pro léčbu obezity požíval obdobné metody jako lékaři starého Řecka. Jeden z římských senátorů byl dokonce tak tlustý, že se nemohl pohybovat, pokud mu dva otroci nevzpírali jeho břicho.

Jazýčky plameňáků
Množství dostupných jídel bylo udivující. Důležitým pokrmem v nejstarších dobách byla moučná kaše doplňovaná luštěninami, zeleninou, sýrem, vejci a ovocem. Chléb si Římané pekli původně sami doma, od 2. stol. př. Kr. jsou známy veřejné pekárny. Rozvoj obchodu, zejména s Orientem, přinesl různá koření a nové druhy pokrmů (např. pávy z Asie, bažanty z Černomoří) a velké obliby došla drůbež i některé druhy divokého ptactva. Od 2. stol. př. Kr. se také hojněji jedly ústřice (vzácnější druhy se dovážely). Sýr se připravoval z kravského, kozího i ovčího mléka, kozí se též udil. Základem jídelníčku chudých lidí byla kaše ze špaldy, kapusta, řepa. Snídaně byly malé, oběd studený a skromný. Tradiční večeře začínala vejcem a končila jablkem.
Oproti tomu dekadence bohatých neznala mezí. Římští patricijové byli opravdovými labužníky. Soutěžili mezi sebou o to, kdo přijde s originálnější a exotičtější lahůdkou, patřily mezi ně například jazýčky plameňáků, paví játra nebo hlemýždi. Užívali si i vrstvené pokrmy jako upečené sele, ve kterém byl zašitý pes a v psovi třeba králík.
Za jídla vydávali patricijové neuvěřitelné částky. Na večeři bylo zváno mnoho hostů a konaly se opulentní večírky, na nichž hosté leželi na lehátkách a nezřízeně konzumovali. Když už nemohli, vše zvrátili. Otroci je poté umyli, uklidili zvratky a opět je uložili do lehátka, aby mohli pokračovat v hostině. Mnozí patricijové také vydávali astronomické částky za různé pozlacené nádobí, lžičky posázené drahokamy aj.

Slavný český tlouštík
Pro exkurzi do středověku zůstaneme v Zemích koruny české, neboť právě v našich zemích je pěkný příklad obezity. Je jím Jan Hus (1374–1415). Ano, známe jej z filmů jako vousatého vyzáblého muže uhrančivých očí cestujícího mezi Prahou a Kozím Hrádkem. Stejně tak je znázorněn na staroměstském pomníku Ladislava Šalouna. Pravda je však jiná. Hus byl malé postavy a otylý. V dopisech přátelům se omlouvá, že musí používat jako dopravního prostředku osla nebo při výstupu do strmých kopců nosítek „…neb jsem tlust…“. Až do konce života se považoval za pravověrného křesťana a dobrého kněze, holil si tedy tvář a tonzuru, která mu byla před mučednickou smrtí na příkaz papeže Jana XXIII. podle krutého obyčeje do krve odřena cihlou spolu s prsty, jimiž uděloval svěcení. I z příkladu Mistra Jana Husa je zjevné, že obezita byla ve středověku problémem kléru a šlechty. Chudý lid zůstával hubený.

Novověká medicína
Novověk si začíná všímat obezity o poznání více a objevují se odborná díla na téma léčby obezity. Za podklad jim sloužila zejména díla starověkých autorů, i když jsou do nich vkládána některá osobitá doporučení. Tak například osobní lékař Jindřicha VIII. Tudora měl za hlavního původce obezity alkohol, zejména oblíbená sladká vína. Thomas Sydenham (1624–1689) si povšiml spojitosti obezity s životním stylem. Anglický lékař George Cheyne (1671–1743) zas objevil souvislost obezity s dalšími stavy mj. dušností a depresí. Sám sobě byl skvělým pokusným králíkem, protože vážil 200 kg a potřeboval sluhu se židlí, který ho doprovázel a v pravidelných intervalech pod něj židli podkládal. Velký muž medicíny – Joannes Baptista Morgagni popsal nejen souvislost obezity s dalšími chorobnými stavy, ale jako první vědecky popsal i uložení tuku v břiše u obézních. Objevují se i první dietní programy. Proslulá byla nízkosacharidová dieta Williama Bantinga (1797–1878), předchůdce dnešní Atkinsonovy diety. Pan Banting však nebyl lékařem, vlastnil pohřební ústav a sám byl otylý. Objevují se i první objevy souvislosti obezity s nádorovými onemocněními. V roce 1811 tak popsal Robert Thomas souvislost obezity s karcinomem endometria (děložní sliznice).
V dnešní době se obezitě věnuje hned několik lékařských oborů – obezitologie, ale i diabetologie nebo třeba chirurgie či gynekologie a porodnictví. Komplikace obezity jsou natolik početné, že jeden jediný obor by je všechny neobsáhl.

MUDr. Jitka Housová, Ph.D., MUDr. Daniel Housa

Vademecum zdraví Jaro 2009