RNDr. Václav PačesVěda stále intenzivněji vstupuje do našich životů. Zvláště genetika prožívá bouřlivý rozvoj a u laiků mohou některé její výsledky vzbuzovat rozpaky. Máme se bát klonování? Jsou geneticky upravené potraviny člověku nebezpečné? O těchto i dalších otázkách jsme si povídali s molekulárním genetikem a současným předsedou Akademie věd profesorem Václavem Pačesem.

RNDr. Václav PačesMohl byste ve stručnosti popsat svou cestu k vědě? Bylo vaše směřování k vědecké práci přímočaré nebo zasáhla náhoda?
Můj otec byl lékař a jaksi samozřejmě se předpokládalo, že půjdu studovat medicínu. Ale doba byla všelijaká, s otcem se vlastně celý život táhlo to, že v roce 1948 vystoupil na lékařské fakultě proti tehdejšímu akčnímu výboru. A jak jsem se později dozvěděl, tak jistý militantní komunista, který byl v době mého přijímacího pohovoru děkanem na fakultě medicíny Univerzity Karlovy, prý škrtl mé jméno ze seznamu přijatých. Bylo mi doporučeno, abych šel do výroby, a tak jsem začal pracovat jako lisař a svářeč ve Vagonce Tatra Smíchov. Věděl jsem, že mi je medicína zavřená a přihlásil jsem se na Přírodovědeckou fakultu UK. Studoval jsem chemii, která mě vždycky bavila, a specializoval jsem se na biochemii.

Vaší odborností je molekulární genetika, speciálně pak genomika. Co od tohoto oboru může laik očekávat?
Genomika nám již dnes poskytuje ještě nedávno netušené možnosti studia podstaty života, jeho evoluce, ale také nám poskytuje nástroje k praktickému využití genetické informace v biotechnologických projektech, v medicíně a v zemědělství. Molekulární genetika a v ní pak genomika jsou dnes snad nejrychleji se rozvíjejícími vědními disciplínami, o nichž mnozí soudí, že už v tomto století podstatně ovlivní náš život. Metodami založenými na práci s jednotlivými geny budou zaváděny nové výrobky biologicky účinných látek typu hormonů, enzymů, neurotransmiterů a protilátek. Tyto výroby se budou zásadně lišit od mnohých výrob současných. Nebude k nim zapotřebí nových továrních hal a nákladných strojů, ale víceméně běžných laboratoří a hlavně velice chytrého a povětšinou vysokoškolsky vzdělaného personálu.
Souběžně s luštěním naší dědičné podstaty se v molekulární genetice vyvíjejí například postupy pro genové zneškodňování virů, včetně těch působících smrtelná onemocnění. Další metody jsou již běžně používány v dokonalé diagnostice některých dědičných chorob a infekcí a pro jasnou identifikaci osob v kriminalistice na základě analýzy DNA. To vše představuje tedy ohromný pokrok, který má a bude mít stále větší praktické využití. Možnosti genomiky jsou dnes opravdu nedozírné.

V souvislosti s genetikou se často objevují obavy z jejího zneužití. Jsou tyto obavy reálné? V jakých oblastech vám takové obavy připadají jako scestné a v jakých naopak jako opodstatněné?
Genetika je stejně nebezpečná jako kterákoli jiná věda. Lze ji sice zneužít, ale má obrovský potenciál k pozitivnímu využití. Rozhodně jsou ale zcela iracionální obavy z geneticky upravených potravin. Ještě se nestalo, že by nějaký gen z potravy „přeskočil“ na člověka. A to už po tisíciletí jíme každý den statisíce genů ze zeleniny, masa a dokonce bakterií, které jsou přítomny v každém soustu. Mnoho výzkumu je potřeba ještě udělat v oblasti genové terapie, tedy náhrady vadných genů geny plně funkčními.

Co obavy z klonování? Je vůbec reálné, aby mohl být člověk naklonován?
Myslím si, že to dnes ještě není reálné. Rozhodně to není a asi nikdy nebude přípustné ze somatických buněk, protože tělní buňky nejsou primárně určeny k udržování nepoškozené genetické informace. Takže mě celá ta představa, že by se klonovali lidé, přijde dost absurdní.

V čem vlastně spočívá hlavní pracovní náplň předsedy Akademie věd?
Měl bych se zejména zabývat vědeckou koncepcí Akademie a reprezentovat Akademii navenek. Jednat o jejím osudu s politiky, navazovat styky s partnery a podobně. Kromě toho bych měl být stále považován za vědce a měl bych se tedy věnovat i vlastní vědecké práci. Ve skutečnosti mi však mnoho času zabírá běžná administrativa, zejména teď, kdy ústavy Akademie věd přecházejí z režimu státních příspěvkových organizací do režimu veřejných výzkumných institucí. Ale koncepční práci se také věnuji a vlastní výzkum jsem neopustil.

Jaké hlavní úkoly před sebou jako předseda AV vidíte?
Především je to dokončení přechodu ústavů na veřejné výzkumné instituce. To není jednoduché, protože jsou s tím spojeny velké přesuny majetku. No a hlavní dlouhodobý úkol vidím v prosazení systému, který automaticky podporuje excelenci. Akademie se musí stát prvotřídní vědeckou institucí. Zlepšujeme se, ale chtěl bych, aby to šlo rychleji.

Jako předseda Akademie věd jistě dokážete srovnat stav české vědy se zahraničím. Jak si v tomto srovnání česká věda stojí?
Bohužel jsme byli čtyřicet let v izolaci, což je to nejhorší, co může vědce potkat. Po roce 1989 jsme si mysleli, že vyspělou evropskou vědu dostihneme rychleji, než nakonec odpovídalo reálným možnostem. Předpokládalo to totiž jednak velkorysé navýšení prostředků na vědu a jednak kritickou sebereflexi vědců samotných k sobě samým. Obojí se sice naplňuje, ale nenaplňuje se to tak rychle, jak bychom si přáli. Ve srovnání s Evropou na tom sice nejsme zas až tak špatně, máme řadu špičkových týmů, ale jako celek za tou nejvyspělejší Evropu přece jen poněkud zaostáváme. Důležité však je, že se tato propast neustále zmenšuje. Ukazuje se, že věda je vlastně součástí celé společnosti a je obtížné očekávat, že by jedna složka té společnosti prudce vyletěla nahoru, zatímco zbytek společnosti by ji jen pozvolna následoval. Vždyť ani politické či ekonomické změny nešly kupředu tak rychle, jak se původně očekávalo. S vědou je to zkrátka podobné.

Nezpůsobuje tato situace to, čemu se říká únik mozků?
S tímto problémem se nyní už tolik nepotýkáme. To byl problém začátku devadesátých let, kdy zde podmínky pro vědeckou práci opravdu ještě nebyly srovnatelné s podmínkami nejvyspělejších zemí, ale s tím, jak se u nás podmínky pro vědu zlepšovaly, tak se mnozí vědci začali navracet domů. Takže já tzv. únik mozků jako závažný problém u nás nevidím. Dnes naopak dochází k tomu, že pro změnu k nám přicházejí vynikající vědci ze zemí východní Evropy, což velmi vítám a mrzí mne, že pro jejich pobyt u nás nejsou dosud vytvořeny uspokojivé legislativní podmínky.

V době postmoderního relativizování se často relativizuje i význam vědy. Svého místa na slunci se dožadují i různé „alternativní“ přístupy k poznávání skutečnosti, jako např. astrologie. Jak se na bujení podobných jevů díváte; lze jim předcházet např. popularizací vědy nebo je lidská pověrčivost nevykořenitelná?
To je dobrá otázka a já na ni neznám odpověď. Velmi mě překvapuje kolik lidí tíhne k okultizmu, senzibilizmu, astrologii, geopatogenním zónám a podobně. Jsou například ochotni platit velké peníze za destilovanou vodu, které se říká homeopatický lék.

Jiný problém představuje vztah vědy a víry. Ty byly od dob osvícenství stavěny proti sobě. Vidíte zde nějaký skutečný rozpor nebo šlo spíše o uměle vyvolaný problém?
Věda a víra jsou dvě kategorie, které se míjejí, ale mohou vedle sebe docela dobře existovat. Jestli existuje nějaký princip (mnohými zvaný Bůh), tak určitě stvořil člověka k tomu, aby používal mozek. A aby se tedy zabýval vědou.

Máte při své pracovní vytíženosti ještě nějaký čas na koníčky? Jak nejraději odpočíváte?
Moc ne. Trochu jezdím na kole a na lyžích, hrával jsem golf. Rád chodím na koncerty a do divadel. Kdybych měl víc času, tak bych hodně četl. Na nočním stolku mám stoh zajímavých knih a říkám si, že je někdy přečtu. Ale Bůh ví kdy.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Léto 2007