Podzim životaKaždé období lidského života má své specifické problémy. V důsledku stárnutí populace pak zákonitě vystupují do popředí problémy seniorů. Ti jsou rovněž nejčastějšími konzumenty zdravotní péče. Některých specifických problémů stárnutí se dotýká i následující rozhovor s Prof. MUDr. Evou Topinkovou, CSc.

SeniořiV USA se uskutečnila studie, podle níž lidé geneticky a enviromentálně predisponovaní k určitým onemocněním podléhají jejich zhoubnému vlivu zhruba do šedesátky či sedmdesátky, zatímco ti, kteří tuto hranici přežívají, jsou z velké části v dobrém zdravotním stavu a umírají tedy „sešlostí stářím“, aniž by předtím spotřebovávali nějaké významnější procento zdravotnických zdrojů. Setkala jste se s něčím podobným i u nás?
Křivky spotřeby zdravotní péče a výdajů na jednoho obyvatele se v různých zemích poněkud liší, ale jsou zde i nějaké podobnosti. V ČR je spotřeba zdravotnických služeb vyšší u nejmenších dětí, v mladším a středním věku je velmi nízká. Po 55. roce začínají náklady na zdravotní péči stoupat, až kolem věku 75-85 let dosáhnou maxima. Po dosažení tohoto věku se již objevuje mírný pokles. Znamená to tedy – laicky řešeno – že velmi staří lidé spotřebovávají v průměru méně zdravotní péče nebo že výdaje na jejich léčbu se snižují… Může to znamenat, že přežívají pouze zdravější, ale nelze vyloučit, že velmi starým nemocným již nejsou dražší zdravotnické služby poskytovány a že tedy jde o jejich diskriminaci. Ale zdá se, že selekce a přežívání „silnějších“ asi opravdu existuje. Je to patrné i z údajů o přežití:čím vyššího věku se člověk dožije, tím více se zvyšuje jeho šance na ještě další roky života.
Dožijete-li se například 65 let. Máte před sebou statisticky vzato ještě 15 let, tedy šanci dožit se 80 let. Když se ale skutečně dožijete osmdesátky, máte šanci ještě na dalších 4-5 let. Ale pořád tu ještě zůstává zásadní otázka, jaká bude kvalita tohoto života. Cílem geriatrie je posunout hranici, kdy člověk může žít bez léků, hospitalizací a další péče, co nejdále. Považujeme proto za úspěch, že dnešní šedesát­níci, sedmdesátníci a osmdesátníci jsou v průměru rozhodně zdravější než šedesátníci, sedm­desátníci a osmdesátníci před deseti či dvaceti lety. Nicméně stále platí, že v onom krátkém, většinou několikaměsíčním období před smrtí, jsou zdravotnické výdaje nejvyšší.

Jestliže se prodlužuje střední délka života, měla by se prodlužovat i doba pracovní aktivity? Jak by v tomto smyslu znělo doporučení geriatrů a gerontologů politikům?
Na tuto otázku může existovat více odpovědí z různých hledisek. Z hlediska medicínského by bylo možno říci „pracujte tak dlouho, jak to jen půjde“ a politikům doporučit, aby žádné limity nestanovovali.
Druhá věc je, jak je ustanoven a vybalancován důchodový sys­tém a jaké jsou možnosti pracovního uplatnění starších pracovníků. Tady mám na mysli možnosti změny pracovního zařazení v souladu s měnícími se fyzickými schopnostmi seniora, odpovídající jeho možnostem (jde zejména o odlišné nároky na duševní a manuální práci).

A konečně je zde otázka, jak je na zestárnutí své populace a svých pracovníků připravena společnost, to znamená, jak vysoká je nezaměstnanost, kam až jsou ochotni mladší ustoupit starším a naopak starší mladším atd.
Můj osobní názor je, že starší lidé (v rozmezí od šedesáti do osmdesáti let) by měli mít v rozhodování o ukončení pracovní aktivity a odchodu do důchodu daleko větší flexibilitu, neměli by být nuceni odejít do důchodu nebo naopak setrvávat i v situaci vážnějších zdravotních problémů například jen kvůli nedostatku finančních prostředků. Pracovní aktivita v důchodovém věku by měla zahrnovat spíše setrvávání v konzultačních než mocenských rolích.

Úryvek z knihy „Křeslo pro Fausta“

Vademecum zdraví Zima 2005