Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc.Profesor Jiří Mazánek patří k našim předním specialistům v oboru obličejové chirurgie. Za svou práci získal řadu významných ocenění a je členem řady domácích i zahraničních odborných společností. S profesorem Mazánkem jsme si povídali o jeho cestě ke stomatochirurgii, ale i o problémech dnešní české stomatologie.

Jaká byla vaše cesta k medicíně? Přál jste si vždy být lékařem?
S humánní medicínou jsem se poprvé setkal jako středoškolský student v Dětské tuberkulózní léčebně v Luži-Košumberku. Pocházím z tohoto překrásného kraje naší země a trávil jsem zde vždy prázdniny u svých prarodičů. Moje teta pracovala v léčebně a mohl jsem jí pomáhat v pečování o laboratorní zvířata. Tato životní epizoda a zkušenost zřejmě ovlivnila můj odborný osud. Jako většina kluků jsem se i já nejvíce věnoval sportům (hokeji a míčovým hrám), a mám-li být upřímný, snil jsem o životní kariéře sportovce. Rodiče však citlivě korigovali moje názory, a tak po krátkém období koketování s veterinární medicínou jsem po maturitě začal studovat na pražské lékařské fakultě obor stomatologie.

Proč jste se rozhodl věnovat právě stomatologii?
Pokud jde o můj vztah ke stomatologii, musím upřímně přiznat, že tento obor jsem si nevybral, ale začal jsem ho studovat řekněme z donucení. Rozhodla o tom přijímací komise lékařské fakulty při mém vstupu na vysokou školu. Toto rozhodnutí jsem nesl zpočátku nelibě a těžce a už během studia jsem využíval všech možných kontaktů s chirurgií. K mému smíření se stomatologií docházelo postupně, ovlivňovala je řada odborných životních příkladů mých učitelů, a tak postupně docházelo k situaci, kdy můj vztah ke stomatologii a maxilofaciální chirurgii krystalizoval ve vztah takřka milostný. Maxilofaciální chirurgie se stala mojí životní láskou i prokletím, ale to k velké lásce zajisté patří.

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc.Jak se odvíjela vaše profesní dráha po ukončení studia?
Studium na pražské lékařské fakultě jsem ukončil v roce 1965 a distribučním řízením jsem byl přidělen jako obvodní stomatolog do Nymburka. Zde jsem prožil rok a půl profesionální kariéry v lidsky překrásném a odborně nezapomenutelném kolegiálním prostředí. Na jaře roku 1968 jsem nastoupil na pražskou stomatologickou kliniku a tehdejší přednosta profesor Toman mne uvedl do problematiky stomatochirurgie a maxilofaciální chirurgie a jsem mu vděčný za to, že formoval mou osobnost po stránce odborné i lidské.
Umožnil mi dostudovat všeobecný směr lékařské fakulty (promoval jsem v roce 1976) a složit specializační atestaci z oboru orální a maxilofaciální chirurgie, umožnil mi i zahraniční kontakty s předními evropskými odborníky, což v době totalitního režimu bylo velmi obtížné a neobvyklé.
Mohu říci, že jsem měl nesmírné životní štěstí na učitele, vedle profesora Tomana vzpomínám vděčně a s úctou na paní profesorku Peškovou a pana profesora Fáru z Kliniky plastické chirurgie nemocnice na Královských Vinohradech. Zde jsem, v rámci specializační přípravy na atestaci, pod jejich přímým vedením mohl pracovat v letech 1970-1971. Pak přišla osmdesátá léta, postupně docházelo k určitému oteplení v dosud napjatých politických vztazích se západními zeměmi Evropy, a v rámci vzniklé kulturní dohody mezi Československem a Rakouskem jsem mohl absolvovat několikaměsíční pobyt na Vídeňské univerzitě. Pracoval jsme na Klinice čelistní chirurgie pod vedením pana profesora Hollmanna a jsem velmi rád, že i on se stal mým učitelem a rádcem.
Během svého dalšího odborného vývoje jsem díky laskavé přízni profesora Tomana a především jeho postavení v evropských odborných společnostech, mohl navštívit řadu renomovaných zahraničních pracovišť. Setkání a možnosti spolupráce s předními evropskými odborníky pochopitelně významně obohatily můj život odborný i soukromý.

Věnujete se oboru maxilofaciální chirurgie. Co si pod tímto označením může laik představit?
V odborné terminologii je tento úsek chirurgie, respektive tato specializace, označován jako orální a maxilofaciální chirurgie, vhodný český překlad by tedy byl ústní, čelistní a obličejová chirurgie.
Náplň oboru tvoří prevence, diagnostika a léčení celé řady chirurgických chorob spojených s komplikacemi neošetřeného zubního kazu, především jsou to choroby zánětlivého původu, dále pak mezičelistní anomálie, obličejové deformity a porozštěpové vady čelistních kostí, nádory v oblasti ústní dutiny, obličeje a krku a konečně také úrazy zubů, měkkých tkání obličeje, obličejové kostry a kostí hlavy.
Obor se dále dělí na chirurgii dentoalveolární (stomatochirurgie, orální chirurgie), která zahrnuje chirurgické výkony na zubech, alveolárních výběžcích čelistí a na přilehlých měkkých tkáních ústní dutiny. Druhá část specializace se označuje jako chirurgie kraniomaxilofaciální a její náplní jsou složitější výkony na obličejových kostech a skeletu hlavy, na měkkých tkáních ústní dutiny, obličeje, přilehlých oblastech krku, v anatomické oblasti očnice a lební báze.

Máte možnost srovnávat úroveň české stomatologie se zahraničím. Jak v tomto srovnání česká stomatologie obstojí?
Podobně jako je tomu i v jiných medicínských oborech, tak i ve stomatologii vědecký pokrok přináší s sebou řadu nových diagnostických a terapeutických postupů, nových materiálů, technik a technologií uplatňovaných bezprostředně v široké praxi. Po roce 1989 se politicky a společensky otevřel prostor, aby obor mohl naplňovat a rozvíjet tradice položené našimi učiteli. Hlavně se však vytvořily možnosti ke kontaktům se zahraničními odborníky a pracovišti a osobně jsem velmi rád, že všechny stomatologické disciplíny vyrovnaly odborné „manko“, které tady několik desetiletí vznikalo, a česká stomatologie je dnes na velmi dobré a srovnatelné evropské a v mnohých ohledech i světové úrovni.

S jakými problémy se současná česká stomatologie nejvíce potýká?
Hlavním problémem u nás je dnes nedostatek stomatologů. V České republice je v současné době registrováno asi 7 600 zubních lékařů, z tohoto počtu je jenom necelá třetina, tj. 2 200 zubních lékařů mladších 45 let. Obor je navíc významným způsobem feminizovaný, dvě třetiny zubních lékařů jsou ženského pohlaví, ženy kromě toho odcházejí do starobního důchodu dříve než muži, je u nich větší fluktuace v průběhu profesní kariéry vzhledem k opakovaným těhotenstvím spojených dále s nemocností dětí. U ženské populace je v neposlední řadě i větší nemocnost v důsledku chorob pohybového a vaskulárního aparátu. Je třeba si uvědomit, že profese zubního lékaře je fyzicky velmi namáhavým povoláním, psychickou zátěž spojenou s ošetřováním pacientů ponechávám v tuto chvíli stranou.
V následujících letech přestane zubní praxi provozovat odhadem 2 000 zubních lékařů, v dalších letech lze pak logicky předpokládat další výraznější úbytek. Lékařské fakulty v ČR - výuka stomatologie u nás probíhá na pěti lékařských fakultách - produkují ročně 120 nových zubních lékařů, z tohoto počtu však asi jednu třetinu absolventů tvoří zahraniční studenti, kteří po ukončení studia z republiky odcházejí. Nutný předpokládaný nárůst studentů v oboru proto činí odhadem 200 absolventů za jeden rok, a to po dobu následujících deseti let. Tento kalkul naráží ale na technické a personální možnosti jednotlivých fakult, ale i na výběr studentů. Personální zajištění výuky vidím jako nejvážnější problém ve výukovém procesu.

Vaše práce je namáhá nejen duševně, ale i fyzicky. Jak nejraději relaxujete?
Za ideální způsob odpočinku a relaxace považuji sportovní aktivity, ostatně v mládí jsem provozoval sport na vrcholové úrovni, sport mne naučil v životě nejen vyhrávat, ale i prohrávat. Pro výkon povolání, které dělám, je skutečně třeba i určité fyzické kondice, a tu si právě sportem člověk udržuje. Stále více času také trávím v přírodě, nacházím zde klid, vyrovnání a pokoru před jejími zákony.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Jaro 2007