StáříStárnutí je jev, pro který má porozumění jen málokdo. Jepice žije den, pes i dvě desetiletí, člověk století. Pro želvu možná platí „čím starší, tím lepší“. Stárnou muži rychleji než ženy? Proč některé orgány stárnou rychleji, zatímco jiné vydrží fungovat déle? Jsou pravidla stárnutí dána, nebo je můžeme měnit?

V čem spočívá stárnutí?
Začneme jednoduchým konstatováním, že stárnutí je postupné zhoršování většiny tělesných funkcí v čase, ubývání fyzických a psychických sil vedoucí k rostoucímu riziku onemocnění a úmrtí. Zdá se, že co stárne pomalu, dožije se vysokého věku, a co stárne rychle, brzy dožije. Ale užívat délku života jako měřítko stárnutí je velmi ošemetné. ­Vždyť roli zde hraje křehkost, zranitelnost, drsnost okolí, šťastné či nešťastné náhody. Rozdíly ve stárnutí různých druhů mohou být dány i jinými okolnostmi, než je stárnutí samo o sobě. Jinými slovy: délka života ptáka žijícího volně kdesi v křoví bude jiná než délka života ptáka chovaného v zoologické zahradě. Jako měřítko stárnutí neobstojí ani délka života. V posledním století vzrostla délka života ze 48 na více než 75 let. Máme ale jen málo přesných důkazů, že samo neúpros­né stárnutí by se v posledních desítkách let zpomalilo. Co jiného tedy k měření průběhu stárnutí máme?

Proces stárnutí je třeba zpomalit
Rychlost, s níž pravděpodobnost smrti v dospělosti (od 35. roku) roste s naším věkem, je výborným měřítkem všeobecné rychlosti našeho stárnutí. Rychlost růstu pravděpodobnosti naší smrti se v čase zvětšuje – mění se geometrickou řadou. Není to pravidelný přírůstek každý rok, ale násobek určitým číslem. U 35letého člověka se pravděpodobnost úmrtí zdvojnásobí za osm let, tedy ve věku 43 let, čtyřnásobná bude v 51 letech a osmkrát se zvětší v 59 letech. Podobně se může měřit stárnutí domestikovaných zvířat. Dvojnásobná doba vzrůstu úmrtnosti u myší jsou asi tři měsíce, u octomilky asi deset dní. Vezměme si dvě nynější hlavní příčiny smrti – rakovinu a srdeční choroby. Kdyby se zítra vymýtila veškerá rakovina, vzrostla by délka lidského života jen asi o dva roky. Kdybychom zvládli všechny srdeční choroby, získali bychom tři až čtyři roky navíc. Zdolávání jedné choroby po druhé bude mít v budoucnosti stále menší význam. Jedinou nadějí na významné prodloužení života je nový pohled na samotné stárnutí a nalezení způsobu, jak celý tento proces zpomalit. Jak však stárnutí souvisí se zdravotními riziky?

Stárnutí je nejvýznamnější rizikový faktor
Tvrdíme, že stárnutí je nejvýznamnější rizikový faktor vůbec. Stačí jednoduchý pohled na statistiky, abychom zjistili, že za třicet let života, řekněme mezi 35 až 65 rokem života, vzroste v důsledku stárnutí riziko onemocnění a úmrtí na kardiovaskulární choroby a rakovinu o více než 1000 %. Poměrně malé zvýšení skutečného, tj. biologického věku, výrazně zvýší riziko onemocnění a úmrtí.

Jak se měří stárnutí?
StáříStáří, tedy stav organizmu, v současnosti určujeme pouze pomocí tzv. chronologického neboli kalendářního věku. Studujeme-li stárnutí jedince, jde nám o určení reálného stupně zestárnutí a pro tento účel je kalendářní věk kritériem nedostatečným. Nevystihuje individuální rozdíly v průběhu stárnutí ani změny v rychlosti procesu provázející stárnutí. Skutečný stupeň reálného individuálního zestárnutí lze však objektivně ­měřit. Mluvíme o měření biologického věku člověka. Měřítko reálného stupně zestárnutí má význam praktický, a to například tehdy, hledáme-li odpověď na otázku, zda byl běh stárnutí ovlivněn životním prostředím, výživou či životním stylem. Znalost skutečného stupně zestárnutí je důležitá i pro volbu vhodného lékařského přístupu. Celkově je úsilí gerontologů orientováno na nalezení měřítka hodnocení celkové úrovně postupu stárnutí. A tímto měřítkem může takzvaný biologický věk být.
Stáří organizmu se nejčastěji kvantifikuje průměrným kalendářním věkem, který v populaci odpovídá průměrnému stavu organizmu daného stáří, nijak však nereflektuje individuální rozdíly mezi jedinci. ­Biologický věk však umožňuje kvantifikovat skutečné individuální stáří konkrétního člověka. K výpočtu se používají soubory vybraných markerů stáří (vhodných veličin), které popisují co nejúplněji stav organizmu z hlediska stupně zestárnutí. Matematickým zpracováním výsledků měření se pak stanoví biologický věk, který je vyjádřen zpravidla jedním číslem. Toto číslo nejčastěji vyjadřuje biologický věk jako průměrný kalendářní věk v po­pulaci odpovídajících stavu jedince. Spektrum měřených veličin vychází z měření funkceschopnosti fyziologických systémů, z měření biochemických, antropometrických, psychologických a dalších. V gerontologické literatuře nacházíme mnoho desítek testů určených pro biologický věk. V praxi je však nutno hledat kompromis mezi požadavkem, aby baterie testů obsahovala co největší počet testovaných veličin, a snahou o to, aby byl soubor testů co nejméně technicky náročný a nezatěžoval zkoumanou osobu. V testovacích souborech se mají užít ty veličiny, kde se předpokládá nejtěsnější vazba na procesy stárnutí. Mezi nejčastěji používané patří následující veličiny: krevní tlak, tepová frekvence, vitální kapacita plic, akomodační schopnost očí, zraková ostrost, práh vnímání vysokých frekvencí zvuku, reakční rychlosti, schopnost soustředění, pružnost a plasticita kůže, cholesterol, triglyceridy, stav intelektu, zejména schopnost koncentrace a analýzy.

Měření biologického věku jako metoda prevence
Metodika určování biologického věku má značný teoretický i praktický význam. V budoucnosti lze očekávat další zvyšování zájmu o tuto oblast, který vyplývá z několika dlouholetých trendů společenského vývoje. Ať už se jedná o demografický vývoj a zvyšování počtu příslušníků vyšších věkových kategorií nebo pokrok medicíny a zdravotní uvědomění obyvatel, rostoucí životní úroveň, ekonomická motivace, prevence a autokontrola zdravotního stavu. Bylo by velmi žádoucí, aby i pojišťovny nabízely možnost určování biologického věku jako součást nadstandardní péče, neboť biologický věk je indikátorem obecného rizika onemocnění (a úmrtí) a tato informace by mohla pojišťovnám přispět k racionalizaci stanovení tarifů při uzavírání životních a úrazových pojistek. Každá vyspělá společnost pečuje nejen o nemocné, ale stará se také o preventivní péči. A právě zde je místo pro měření biologického věku, které slouží jako zdroj informací pro prevenci předčasného stárnutí, a tím i pro snížení zdravotních rizik.

Mgr. Jitka Krátká

Vademecum zdraví Zima 2006