Zdaleka nejčastějším zhoubným nádorem u mužů je u nás rakovina plic. U žen je incidence tohoto nádoru asi čtyřikrát nižší než u mužů, ale znepokojující je skutečnost, že u žen křivka incidence trvale stoupá. Ročně umírá na karcinom plic v České republice více než 5500 nemocných (4227 mužů a 1341 žen za rok 2003).
Mortalita na karcinom plic se sice u mužů mírně snižuje, za posledních 25 let klesla asi o 15 %, ale stále je velmi vysoká a u žen dochází, stejně jako u incidence, k trvalému vzestupu mortality. Tato nemoc se vyskytuje hlavně ve středním a vyšším věku, u mladých lidí do třiceti let věku se vyskytuje jen velmi vzácně.
Příčiny rakoviny plic
Rakovina plic je zhoubné nádorové onemocnění, které pokud není adekvátně léčeno, vždy progreduje a vede ke smrti nemocného. Příčinou je trvalé bujení nádorových buněk, které se vymkly kontrole a ztratily schopnost reagovat na fyziologické podněty, které za normálních okolností v lidském těle řídí a regulují množení buněk. Nádor vzniká zpravidla v průdušce, postupně se zvětšuje, šíří se do mízních uzlin v hrudníku a často jsou nádorové buňky krevním oběhem zaneseny do jiných orgánů, do jater, mozku, kostí, nadledvin i dalších. Tato druhotná ložiska nádoru se nazývají metastázy.
Nejvýznamnějším etiologickým faktorem vzniku plicní rakoviny je kouření. U nekuřáků se plicní rakovina vyskytuje zřídka. Tento rizikový faktor zdaleka převyšuje svým vlivem všechna ostatní rizika dohromady, u mužů se uplatňuje u více než 90 % onemocnění, u žen je jeho podíl o něco nižší. U silných kuřáků je riziko více než dvacetinásobně vyšší ve srovnání s nekuřáky. Se zvyšujícím se počtem vykouřených cigaret během života se riziko zvyšuje. Riziko dále stoupá se snižujícím se věkem při začátku kouření. Další příčinou vzniku plicní rakoviny je radon, znečištění životního prostředí, profesionální rizika (horníci v uranových dolech, práce s azbestem, radioaktivními látkami, chemickými kancerogeny aj.). Za zvláště nebezpečné je pokládáno působení několika rizikových faktorů současně. Je důležité vědět, že onemocnění vzniká zpravidla až s víceletým odstupem od expozice. Existuje také různý stupeň genetické dispozice. V některých rodinách se vyskytuje rakovina plic podstatně častěji, než by odpovídalo statistické pravděpodobnosti při rovnoměrné distribuci v populaci. Údaj o nakupení maligních nádorů v příbuzenstvu naznačuje genetickou zátěž. Není však zcela jasný typ dědičnosti, a tak výpočet rizika pro konkrétního jedince je nepřesný. Nicméně jedinci z rodin, ve kterých se vyskytuje kumulace nádorových nemocí, by jistě měli vyhledat poradnu klinického genetika.
Projevy nemoci
Ve většině případů se onemocnění projevuje příznaky, jejichž přítomnost by měla vyvolat podezření na možnost rakoviny plic. Je to především kašel přetrvávající déle než tři týdny, zhoršení dechu, bolest na hrudi nebo pod lopatkou, zvýšené teploty, celková slabost, nevýkonnost, nevysvětlitelné hubnutí a nechutenství, otok krku nebo obličeje, chrapot a vykašlání (i zcela minimálního množství) krve. Kromě toho se onemocnění může projevovat pestrým spektrem i jiných příznaků. Při výskytu příznaků je nutné vyhledat lékaře (nejlépe na plicním oddělení) a objasnit příčinu. Uvedené příznaky mohou být samozřejmě i projevy jiných plicních nemocí. Odkládání lékařského vyšetření může zhoršit šanci na vyléčení.
Léčba
Existuje několik histologických typů plicní rakoviny, ale z hlediska léčby se používá dělení na dva typy – malobuněčný a nemalobuněčný karcinom. Malobuněčný karcinom se vyznačuje rychlým růstem a časným zakládáním metastáz. Střední doba přežívání nemocných s pokročilou formou malobuněčného karcinomu plic je u neléčených nemocných jen 6 týdnů od stanovení diagnózy. U pokročilé formy nemalobuněčného karcinomu plic je u neléčených nemocných střední doba přežívání od doby stanovení diagnózy jen 3–4 měsíce. Současné výsledky léčby tohoto onemocnění jsou neuspokojivé a reálnou šanci na dlouhodobější přežívání mají prakticky jen nemocní, u nichž se podaří nádor diagnostikovat v časném stadiu. Nejlepší léčebné výsledky dává chirurgické odstranění nádoru. Bohužel většina onemocnění je zjištěna v pokročilém stadiu, kdy už není možné kompletní odstranění celého nádoru operací. Rakovina plic je onemocněním starších lidí, zpravidla mezi 60. až 70. rokem věku a u těchto nemocných se nezřídka vyskytují i jiné přidružené nemoci, často spojené i s poruchou funkce plic, které znemožňují provedení náročné plicní operace i u těch nemocných, kde by samotný rozsah nádoru operaci nevylučoval. A tak je chirurgická léčba u nás využívána zhruba u 12–15 % nemocných s plicní rakovinou a jen asi u dvou třetin operovaných lze hovořit o radikální resekci bez nutnosti další léčby. Ale ani u nemocných, kde se léčbou dosáhne vymizení známek nemoci, není jasné, zda došlo k úplnému vyléčení, protože recidivy nemoci jsou běžné.
Většina nemocných je odkázána na konzervativní způsob léčby, ozařování a chemoterapii (podávání cytostatik). Konzervativním postupem se obvykle nepodaří dosáhnout úplného vyléčení, ale při správné indikaci lze dosáhnout prodloužení života a zlepšení jeho kvality. Léčbu rakoviny plic je nutno provádět na specializovaných pracovištích pneumologických nebo onkologických. Ve větších centrech, adekvátně vybavených pro rychlou diagnostiku a léčbu plicní rakoviny, jsou léčebné výsledky lepší než na pracovištích, která nejsou na tuto problematiku specializována a léčí jen malý počet pacientů. Novinkou je tzv. biologická léčba plicní rakoviny, zaváděná do klinické praxe teprve v posledních několika letech. Používání těchto léků je omezeno na specializovaná centra. Alternativní způsoby léčby prováděné různými léčiteli jsou zcela neúčinné a někdy i škodlivé.
Prevence
Možnosti prevence jsou vcelku zřejmé. Vzhledem k tomu, že hlavní příčina plicní rakoviny je známá, je zde i jasná cesta, jak riziko vzniku onemocnění minimalizovat. Je to důsledný boj proti kouření, cílený především do mladších věkových kategorií k zamezení vzniku kuřáckého návyku. U kuřáka zanechání kouření postupně snižuje riziko onemocnění, ale teprve až po 15 letech se přiblíží hodnotě rizika nekuřáka.
Prof. MUDr. Petr Zatloukal, CSc.
Vademecum zdraví Léto 2008
