Prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrScV roce 1982 bylo u nás přivedeno na svět první dítě pomocí techniky asistované reprodukce. Vedoucím lékařského týmu byl tehdy Prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc. Se zakladatelem asistované reprodukce u nás jsme si povídali nejen o dětech ze zkumavky.

Byl jste u nás první, kdo přivedl na svět dítě ze zkumavky. Jaká byla cesta k tomuto úspěchu?
Dlouho jsem pracoval na klinice a tam jsem se dostal do skupiny zabývající se léčbou neplodnosti. V té době jsme ženám neuměli pomoci. Pracovali jsme tak, že jsme zprůchodňovali vejcovody, ale to mělo zcela neuspokojivé výsledky. I přes veškerou snahu zůstávalo 60 až 70 procent žen i nadále neplodných. V roce 1978 však došlo ke zlomu. V Anglii se narodilo první dítě ze zkumavky a my jsme měli tenkrát štěstí v tom, že tehdejší proděkan mohl vyjíždět ven a velmi záhy nám o umělém oplodnění zprostředkoval základní informace. Ze začátku jsme ale naráželi na samé problémy, nikdo nám to nechtěl povolit, o umělém oplodnění se takřka vůbec nediskutovalo. Přesto jsme se nedali odradit a čtyři roky po té Anglii, tedy v roce 1982, se i u nás narodilo první dítě ze zkumavky.

Jak byla v tehdejší době takováto událost vnímána?
Když se nám to podařilo, vzbudilo to velký zájem v celém východním bloku a stali jsme se takovými školiteli celé této oblasti. U veřejnosti ale ze začátku převládala nedůvěra. O tom prvním dítěti ze zkumavky jsem nikdy nesměl nic říct. Dnes se spíše setkávám s tím, že lidé, kteří si adoptují dítě a nechtějí, aby okolí vědělo, že je adoptované, tak rozhlásí, že to dítě mají ze zkumavky. Na tom je vidět značný posun ve vnímání této problematiky.

Prof. MUDr. Ladislav Pilka DrScMáte nějaký přehled o tom, kolik za těch 26 let od narození prvního dítěte ze zkumavky u nás přišlo touto cestou na svět dětí?
Asi 23 tisíc. To už je znatelný populační přírůstek. Zpočátku to šlo pomalu, třeba jsme touto cestou přivedli na svět jedno dítě za půl roku. Dnes u nás funguje 24 zařízení, které nabízí lidem pomoc. V České republice ji ročně potřebuje zhruba deset tisíc párů a navíc k nám jezdí lidé z celého světa včetně Američanů či Izraelců.

V jak velkém množství případů není pomoc možná?
Přibližně v 50 procentech nemůžeme pomoci. Jsou to případy, když u ženy není žádné vajíčko – tam nemáme co oplodňovat, v takovém případě je možno pomoci jen tak, že se využije vajíčka dárkyně. Obdobně je tomu u mužů – když totiž muž nemá spermie. I zde pak musí využít spermie od dárce. Ale tyto případy ještě dovedeme vyřešit. Co ale vyřešit nedokážeme, jsou případy, kdy žena nemá dělohu. Další skupiny, jimž neumíme pomoci, jsou ženy s vývojovými vadami. U některých žen se například nevyvine patřičně děloha. Zkrátka existují případy, kdy i sama příroda je proti.

To navozuje často diskutovanou otázku etiky…
Zde hraje etika ohromnou roli. Proto také existují etické komise, které sporné případy posuzují. Jde například o případy, když o umělé oplodnění žádá nesezdaný pár, nebo dokonce samotná žena. Jednou za mnou přišla se žádostí o umělé oplodnění paní ve věku 56 let, s těžkou osteoporózou, cukrovkou a kdoví čím ještě. A to je pak opravdu etický problém, zda v takovém případě dát k umělému oplodnění souhlas nebo ne. Vždyť za pár let zde tato žena nemusí být, a co pak bude s tím dítětem? V mnoha případech proto dáváme žádost o umělé oplodnění, kterou si musí každý žadatel podat, rovnou právníkovi. Ani u nás totiž zákony všechno nepovolují.

Co konkrétně je u nás zakázáno?
U nás například matka nemůže porodit dítě své dceři, nebo si lidé nemohou vybrat pohlaví dítěte.

Čeho se můžeme ve vašem oboru dočkat? Jak vidíte budoucnost reprodukční medicíny?
Za těch 30 let od narození prvního dítěte ve zkumavce urazila medicína ohromný kus cesty dopředu. Jeden z velkých kroků vpřed představoval vznik nových preparátů na podporu činnosti vaječníků; zpočátku byl problém získat jedno, dvě vajíčka, dnes jich dokážeme získat třeba deset. Druhý velký krok byla inseminace do vajíčka, to pomáhá řešit mužskou neplodnost. S tou se dříve nedalo nic dělat. Dnes, když má muž nedostatek spermií, nařízneme varle, vezmeme z něj jednu dvě spermie a dáme do vajíčka. V těchto případech dnes máme skoro padesátiprocentní úspěšnost. Druhým problémem mužské neplodnosti je, že muž sice spermie má, ale jsou nepohyblivé. I zde do budoucna očekáváme, že se nám podaří tento problém vyřešit. V budoucnu ale bude hrát naprosto zásadní roli program kmenových buněk. Z embryonálních kmenových buněk můžete nechat vyrůst cokoli. Je zde ale ještě příliš mnoho nedořešených otázek, takže uvidíme.

Je nějaký rozdíl mezi dětmi přirozeně narozenými a těmi ze zkumavky?
Existují srovnávací studie a ukazuje se, že ty děti jsou úplně stejné. Dokonce se spíše ukazuje, že tzv. děti ze zkumavky jsou na tom poněkud lépe, což se obecně vysvětluje tím, že jde o děti žádané, a že se jim proto i rodiče více věnují. Není to tedy dáno biologicky, ale výchovou. Dnes už se ví, že genetika není všechno a že výchova hraje důležitou roli.

Jak nejraději odpočíváte?
Dnes už je to hlavně kolo, běžky a knížky. Býval jsem vodák, ale to už jsem opustil, ale vidím, že se záliba dědí, protože dnes už jezdí vnučka. Z knížek mám nejraději literaturu faktu.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Jaro 2008