RNDr. Zdeněk Havlas, DrScS ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR RNDr. Zdeňkem Havlasem, DrSc. jsme hovořili nejen o řadě úspěchů, které jím vedený institut dosáhl, ale především jsme nahlédli takříkajíc pod pokličku vývoje nových preparátů. A bylo to seznámení nanejvýš zajímavé.

Vašemu oboru se věnujete již zhruba pětatřicet let, proč jste si ho zvolil?
Původně jsem s medicinální chemií neměl nic společného, studoval jsem kvantovou chemii, ale na tomto ústavu jsem dělal aspiranturu a od té doby zde také pracuji. Vlastně jsem tak celý život věrný jednomu pracovišti a s tím potažmo souvisí i volba toho, čemu jsem se v oblasti mého vědeckého zájmu věnoval a věnuji.

MUDr. Zdeněk Havlas, DrSc.Jak se vlastně řídí špičkové vědecké pracoviště?
Tento ústav vedu devátým rokem, kdy jsem jeho řízení převzal po panu profesoru Holém, který je dodnes jedním z našich nejúspěšnějších vědců. V průběhu těchto let bylo asi nejdůležitějším krokem z pohledu budoucnosti to, že jsme dokázali přeměnit jeho strukturu fungování tak, abychom mohli být úspěšní i v budoucnu. Původní struktura ústavu byla definována v padesátých letech dvacátého století a to podle chemických látek. Časem se přirozeně stávalo to, co se stát musí v takovémto uspořádání, že nemáte v určitou chvíli odborníky na určitou oblast a naopak. Proto jsme zvolili model, který daleko více vychází vstříc vědeckým individualitám. Dnes tedy máme týmy, které jsou vedeny špičkovým odborníkem a tyto týmy si definují oblast svého zájmu. Jednotlivé týmy se pak snažíme obsadit nejlepšími odborníky. Dnes máme přes dvacet těchto vědeckých týmů.

Na čem a jak tyto týmy pracují?
Děláme základní chemický a biochemický výzkum, tedy hledáme molekuly a třídy molekul, o kterých si myslíme, že by mohly mít nějaký biologický efekt. Například velmi úspěšný tým profesora Holého vyvinul látky, které daly vzniknout řadě protivirových preparátů. Nu a pak zjistíte, že určitá látka je vhodná ještě na toto a na ono. Že látka funguje i na bakterie. Tedy nakreslíme vzorec látky, vyrobíme ho a zkoumáme na co všechno může být látka ještě účinná. V případě pana profesora Holého to můžeme přirovnat k situaci, kdy svým výzkumem a skupinou látek, které jeho tým vyvinul, otevřel určitý zlatý důl pro naši dnešní práci, i pro budoucnost. V podstatě ať kopnete vlevo nebo vpravo, zjistíte, že to funguje a že si tedy tu motyku alespoň trochu od zlata umažete.

Takže lidský faktor je nezastupitelný?
Věda je trochu záludná v tom, že i když si vymyslíte něco, co vypadá nadějně a mělo by to fungovat, příroda je nakonec proti. Zde hraji významnou roli intuice a dlouholeté zkušenosti. To je právě evidentní u pana profesora Holého. Když nakreslí vzorec a řekne, na co by mohl být, tak je dobré sednout do laboratoře a začít látku vařit. Je to prostě o tom, že látek udělal tisíce. Je to bohatství zkušeností, k tomu musí každý vědec dozrát. Avšak i když již tušíte, že jste na správné cestě, musíte mít ještě štěstí v tom, že to co vymyslíte, bude někdo potřebovat.

To se dostáváme ke vztahu základní věda, praxe, farmaceutický průmysl…
Ano, ale není to jen o farmaceutickém průmyslu, o jeho ochotě něco přebírat a dále vyvíjet. U farmacie to je jen hodně evidentní protože všechno je dost drahé a trvá to dlouho.

Často se objevují informace o vývoji nových nadějných látek. Pro řadu pacientů je váš ústav zdrojem nadějí.
To je něco z čeho mě trochu mrazí. Také z toho, jak tyto zprávy někdy média prezentují, tím jak právě vzbuzují naděje v momentě, kdy zdaleka ještě není vyhráno.
My jsme chemici a v celém procesu vzniku nového léku stojíme na začátku a rozhodně nemůže být v našich možnostech zvládnout celý proces až do konce. Vyvineme tedy látku o níž věříme a první testy nám dají za pravdu, že by měla být užitečná v určitém spektru medicíny. Pak se to snažíme předat dál, což je proces velmi komplikovaný. I když se nám to povede, tak s látkou pracuje subjekt, který ji testuje a vyvíjí do podoby léku. To je proces, do kterého my nemůžeme a ani nesmíme vstoupit.
Je naprosto pochopitelné, že pacienti se o nové látky zajímají, ale z uvedeného je zřejmé, že my jim nejsme schopni jakkoliv pomoci, proto ani nemá smysl, aby se na nás obraceli. Prostřednictvím ošetřujícího lékaře se mohou zkusit obrátit na kliniku, která příslušné testy provádí.

Jaké jsou základní etapy procesu, než se preparát dostane do výroby a k pacientům?
Nejsme virologové a nemáme celou škálu biologických nástrojů, proto předáváme látky, které je třeba dále testovat. A to jak většinou v preklinických, tak také zcela jistě v klinických testech.
U farmakologických látek je naprosto nezbytné, aby se udělaly farmakologické studie, abychom viděli, zda se látka dostane do organismu, jak se s ní organismus bude vypořádávat, v jaké koncentraci se látka dostane na žádoucí místo a podobně. Pak teprve toto naše duševní vlastnictví jde dál, tedy ho předáváme dalšímu subjektu. Měly by ho převzít farmaceutické firmy a měly by začít takzvaný vývoj léku, jeho testování. Pokud stačí preklinické studie tak, jak jsme je udělali my, nastupují klinické studie. Někdy je třeba však ještě další preklinické studie dodělat. Tři následující fáze klinických studií obvykle trvají šest až osm let. Tento proces je však nejen poměrně dlouhý, ale v dnešní době také bohužel až nepředstavitelně nákladný. U léků pro celosvětové použití, kdy se jedná o novou látku, tedy takovou, která není odvozená od jiné, která je již schválena, tak finanční nároky na tuto etapu, tedy vývoj až do uvedení na trh, se pro představu pohybují v relaci osm set milionů až miliarda dolarů.
Z toho je zřejmé, že v ČR není firma, která by byla ochotna do vývoje nových léků jít, takže jsme odkázáni celosvětově na relativně málo společností, které jsou schopny toto riziko podstoupit.

Kde je příčina tak vysokých nákladů? Vždyť v relativně nedávné době se nejednalo o tak nákladný proces.
Současný stav vyplývá především z neustále se přitvrzujících pravidel, která většinou diktuje FDA (americký úřad pro kontrolu léčiv), který je v této oblasti tím, kdo zpravidla stanovuje obecně akceptované standardy, kterým se jednotlivá národní centra obvykle přizpůsobují.
Musíme si také uvědomit, že ve vyspělém světě obecně platí velmi přísná pravidla ochraňující spotřebitele. Zejména pak ve spojených státech není pro případné poškozené až tak složité se domoci také finančního odškodnění. A to nebývá často vůbec zanedbatelné. V případě léků pak samozřejmě hrozí, že by se finančního odškodnění mohla domáhat početná skupina spotřebitelů, což by mělo za následek značnou finanční zátěž.
K finanční náročnosti celého procesu pak samozřejmě také přispívá množství pacientů, které je třeba do procesu zapojit, přísnost na výběrová kritéria, která jsou pro zařazení pacientů do prováděných studií kladena a jistě také náročné požadavky týkající se očekávané přesnosti těchto studií.
V průběhu vývoje léku se mohou ukázat nežádoucí vedlejší účinky, jeho působení může být jiné, než se očekávalo a řada jiných aspektů, pro které se původní látka nedostane na trh ve formě léku. To samozřejmě znamená nenávratně vynaložené náklady.

Nové léky tedy asi nepřibývají závratným tempem…
Rozhodně nepřibývají. Jedná se zhruba o desítky léků ročně a počet nových léků celosvětově každý rok klesá. Čím dál tím méně firem je ochotno jít do takto dlouhého, finančně nesmírně náročného a pochopitelně také rizikového procesu vývoje nového léku. Je třeba si uvědomit, že řadu původně nadějných látek se z přirozených důvodů nepodaří provést všemi popsanými úskalími tohoto procesu.

Co způsobuje, že se vývoj a uvádění nových léků na trh zpomaluje?
Jednoznačnou snahou je omezit všechna rizika budoucího léku, vše dokonale vychytat, ještě ve fázi, než je přípravek uveden na trh. Nikdo si nechce a nemůže dovolit uvést na trh problematický výrobek. A pochopitelně schvalovací orgány si přitvrzováním kritérií a s tím i spojenou administrativní zátěží kryjí záda před možným problémem.

Co je pro farmaceutické firmy především zajímavé?
Firmy jdou do preparátů, které jsou určené pro velké množství pacientů a to zejména ve vyspělých zemích. Když vymyslíte látku pro lék, který by pomohl milionům lidí v rozvojovém světě, nemáte ještě zaručeno, že se ho nadšeně ujmou výrobci. Nelze jim to mít ani za zlé, neboť je logické, že tyto ekonomiky přirozeně nejsou schopny pokrýt uvedenou vysokou míru nákladů spojených s vývojem preparátů. Do hry navíc vstupuje faktor času, který se týká doby, po kterou je nový lék patentově chráněn. Za tu dobu patentové ochrany, která je obvykle dvacet let, z nichž téměř polovinu zabere testování, studie a další kroky, než může být lék uveden na trh, se výrobcům musí nejen vrátit vložené investice, ale musí si na daném léku vytvořit také zisk a zejména finanční rezervu, aby mohli jít do dalšího kola vývoje s novým lékem.
Je zde ještě jeden aspekt, který ovlivňuje zájem firem o nové sloučeniny, které by mohly být základem úspěšného léku. Firmy dnes chtějí mít novou látku takříkajíc na stříbrném podnose, tedy s co nevětším rozsahem preklinických provedených testů, alespoň na zvířatech.
Když se trefíte do něčeho zajímavého, tak to navíc musí být již na samém začátku látka, která je jednoznačně lepší, než něco, co již na trhu je. Pak buď patentujete to, jak látku připravit či skutečnost, že látka je na to, či ono. Samozřejmě po patentování je třeba potenciálního zájemce najít co nejdříve, protože již běží doba, po kterou je látka chráněna. Po této době může být použita na výrobu takzvaných generik, která jsou pochopitelně levnější, než původní lék, v němž byla látka poprvé použita. Platí tedy, že partnera pro vývoj léku je třeba najít do dvou, nejpozději do tří let od doby, kdy látka začala být chráněna patentovou ochranou.

Existuje tedy určitá selekce…
Ekonomický faktor je vždy jasný: látka s potenciálem za­sažení rozšířené choroby má vždy větší šanci dostat se do podoby léku, než látka zasahující okrajové choroby. Počet budoucích spotřebitelů je pochopitelně důležitý, podobně jako to, zda se jedná o chorobu postihující populaci spíše ve vyspělém, nebo rozvojovém světě. Vezměte si třeba takovou malárii, kdyby tato nemoc zachvátila Evropu a severní Ameriku, určitě by se na trhu objevily léky i jiné, než ty, které jsou dostupné nyní.

Je možné, že určitá látka se nedostane na trh protože si patent koupí firma, aby nekonkurovala jejímu stávajícímu výrobku?
Ano, to je realita, spousta patentů na nové látky končí u firem proto, aby se nevyráběly, nikoli proto, aby se vyráběly.

Odbočme k nám domů, nebude naší vědě časem chybět čerstvá krev?
Situace se mění. Rozhodně je naprosto jiná, než v předrevolučním období. Tenkrát bylo obtížné vyjet do zahraničí. Dnes vyjet můžete zcela bez problémů, ale šance na získání trvalého pracovního uplatnění, zejména v dnešní po krizové době je malá. Mladí vědci také vidí, že špičková věda se dá dělat i v domácích podmínkách. Máme tak obrácený problém, který je docela příjemný, lidi si můžeme vybírat. Ale nemohu zevšeobecňovat, přeci jenom ekonomická situace našeho ústavu je poněkud jiná, než u řady jiných institucích u nás doma. Dnes jsme navíc v situaci, kdy u nás pracuje řada vědců ze zahraničí, takže o špičkové pracovníky naštěstí nouzi nemáme.

Jak se Vám daří shánět v současné ekonomicky neradostné situaci finance?
Naše zdroje financování jsou v zásadě tři. Od státu dostáváme zhruba 10 % toho, co použijeme. Od grantových agentur dostáváme 12–15 % a zbytek tvoří licenční poplatky. Díky naším výsledkům jsme si tak dokázali vydělat na svoji práci a vytváříme si předpoklady pro budoucnost.
Naše licenční poplatky jsou ojedinělé i ve světovém měřítku, například Princetonská universita získá v absolutním vyjádření méně prostředků z licenčních poplatků, než náš ústav. Oni navíc vydělají jeden dolar na licencích při asi třech investovaných dolarech. My vyděláme stejnou částku asi při deseti centech, které investujeme.

Jedním z vašich velkých úspěchů je preparát, který úspěšně omezuje příčinu jedné z nejnebezpečnějších chorob – HIV…
Ano náš preparát, tedy lék, na jehož počátku stojí naše látka, je významný tím, že má mimo jiné i preventivní účinky. To je zejména mimořádně důležité například při porodu, kdy matka je HIV pozitivní a kdy jinak nezřídka dojde k přenosu viru na dosud zdravé dítě. Tomu náš přípravek dokáže zamezit. V tom je látka, která pochází z našeho ústavu unikátní. Určitou zajímavostí je, že látka proti viru HIV vznikla dříve, než se o tomto viru vědělo. A v tom je ostatně také podstatný smysl naší práce, rozvíjet to, co jsme již dokázali vymyslet.

Milan Žoha

Vademecum zdraví Podzim/Zima 2010