Kateřina GavrilovičováCukrovka je chronické onemocnění způsobené poruchou tvor­by inzulínu ve slinivce břišní. Rozlišují se dva základní typy tohoto onemocnění; první se nazývá diabetes mellitus I. typu a začíná se projevovat už v dětském věku. Své o tom ví i Kateřina Gavrilovičová z Prahy, která tímto typem diabetu onemocněla už v osmi letech.

Kateřina GavrilovičováDětství s injekční stříkačkou
Nemoc se u Kateřiny Gavrilovičové začala projevovat na začátku druhé třídy běžnými příznaky – hubnutím, velkou žízní a následným častým močením. Když pak navštívila lékaře, diagnóza byla na světě. Za příčinu cukrovky, tak jako v jiných případech tohoto onemocnění, lékaři označili pomalu probíhající autoimunitní destrukci buněk slinivky břišní, které jsou odpovědné za produkci inzulínu. Důsledkem tohoto onemocnění je pak absolutní nedostatek inzulínu, který musí být postiženým jedincům neustále podáván. To samozřejmě představovalo pro osmiletou Kateřinu, stejně jako pro její rodiče, naprosto zásadní životní změnu: od nynějška si bude každodenně do těla vpravovat inzulín. „Nejdříve jsem si musela píchat inzulín dvakrát denně, pak třikrát denně. Museli se to naučit i rodiče a tehdy v osmdesátých letech to bylo mnohem komplikovanější než dnes, protože s tím bylo spojeno i vyvařování jehel. Až asi v šesté třídě jsem dostala první pero, což byl ohromný úspěch,“ vzpomíná dnes na počátky svého onemocnění Kateřina Gavrilovičová.

Dieta je nezbytná
Pícháním inzulínu však boj s cukrovkou neskončil. Změnou musel projít i jídelníček. Kateřina si musela začít měřit hladinu cukru a upravovat dávky inzulínu podle zjištěné hodnoty a plánovaného jídla. Dieta diabetika musí obsahovat málo tuku, protože každý nemocný je ohrožen rozvojem aterosklerózy. Také příjem cukrů musela omezit. „Maminka se mnou zůstala doma a prvních cca pět let mi vařila, takže jsem na obědy chodila domů a doma jsem si i píchala inzulín.“ Právě inzulínové injekce zůstávaly tím nejnepříjemnějším doplňkem nemoci. Musí se píchat do svalů, tedy rukou, břicha či hýždí a po čase je tělo rozpíchané jako cedník. K tomu přibývaly v prvních letech i psychické bloky. „Když jsem si musela začít inzulín píchat i ve škole, chodila jsem raději na záchod, protože ve třídě mi to bylo nepříjemné. Teprve na střední škole jsem si inzulín začala píchat i ve třídě,“ říká k tomu dnes paní Kateřina.

Kateřina GavrilovičováInzulínová pumpa – nejlepší přítel diabetika
Léta plynula a i když doby, kdy jí rodiče museli jehly vyvařovat, nenávratně minuly, každodenní inzulínové injekce neustále mladou ženu omezovaly. Po letech váhání se proto nakonec rozhodla sáhnout k experimentu – inzulínové pumpě. Jde v podstatě o kapesní počítač, který automaticky dodává do podkoží inzulín. To především znamená konec s injekcemi a dále i jisté uvolnění režimu diabetika. „Před dvěma lety jsem přešla na inzulínovou pumpu, které jsem se hodně dlouho bránila, ale dnes mohu prohlásit, že je to úžasná věc. Mám ji pořád při sobě, i během spánku a celý den mi do těla teče dávka, kterou si po jídle jen reguluji. Když jsem si dříve píchala injekce, věděla jsem, že mi inzulín vydrží šest hodin, takže jsem si nemohla ani ráno přispat. To si teď konečně můžu dopřát,“ chválí Kateřina Gavrilovičová přednosti pumpy.

Život s přístrojem
Ani s pumpou se ale diabetik nevyhne jistým omezením. „Někdy pumpa překáží, takže jsem dlouho nevěděla, kde ji budu nosit. Někdo ji nosí jako mobil připnutou k opasku, já jsem se nakonec rozhodla pro podprsenku,“ říká a upřesňuje, že v některých případech musí pumpu i odložit. „Problémy jsou třeba při aerobiku nebo při koupání v bazénu. V takových případech dám pumpu na hodinu pryč. I když teoreticky bych s ní mohla i do toho bazénu, protože je vodotěsná. Při zaškolování mi ale bylo řečeno, ať raději neriskuji.“ To vše jsou však jen drobnosti ve srovnání s přednostmi, které inzulínová pumpa své majitelce prokazuje. Ta se díky ní cítí daleko svobodněji, a proto také spokojeněji. „Můžu dělat relativně všechno včetně toho, že mohu odjet do ciziny. Cukrovka sice představuje jisté omezení, ale vždy si nakonec řeknu, zaplať pánbůh, že to je jenom tohle,“ bagatelizuje své onemocnění Kateřina Gavrilovičová, vědoma si toho, že existují nemoci, které lidem komplikují životy mnohem více.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Jaro 2009