Milan SoučekZrak je pro nás hlavním zprostředkovatelem informací o vnějším světě. Svět nevidomého člověka je proto pro nás proto těžko pochopitelný a mnohé z nás dokonce děsí. Přesto ani život zrakově postižených není jenom černý, jak by se mohl někdo domnívat. Stejně jako životy všech ostatních je plný radostí i zklamání, všednosti i svátečních chvil, je zkrátka barevný˝.

Nemám žádnou zrakovou vzpomínku
Pan Milan Souček nevidí prakticky od narození. Podle lékařů prý sice do tří let viděl, ale sám říká, že nemá z této doby žádnou zrakovou vzpomínku. Jeho postižení pak pochopitelně předurčilo celý jeho další život. Letošní padesátník absolvoval po ukončení základní devítileté školy pro nevidomé tři ročníky konzervatoře a následně se vyučil ladičem klavírů. V době, kdy Milan Souček dospíval, představovala hudba pro nevidomé prakticky jedinou možnost profesního uplatnění. Přestože dnes mají mladí nevidomí mnohem větší možnosti ke studiu, nijak toho nelituje. „Pro nevidomé bylo dříve nejperspektivnější pracovat v nějakém hudebním oboru. Jako učitel hudby nebo ladič se člověk dříve velice dobře uživil, a tak rodiče už od dětství směrovali své děti na tuto dráhu. Stejné to bylo i u mě…
Dnes je to ale s povoláním učitele hudby přece jenom trochu jinak. Je to bohužel i tím, že někteří rodiče váhají svěřit své dítě nevidomému učiteli. Proto dnes mladí směřují především na gymnázia a potom se snaží dostat na nějakou vysokou školu. Popravdě řečeno, řada z nich sice vysokou školu absolvuje, ale má pak se svou specializací značný problém se uživit. On totiž nevidomého právníka jen tak někdo nezaměstná,“ říká Milan Souček a dotýká se tak jednoho z velkých problémů života nevidomých ve světě vidoucích.

K nevidomým se zatím neumíme chovat
S různými předsudky či neporozuměním ze strany okolního světa se nevidomí setkávají dnes a denně, takže problémů, z toho vyplývajících, je pochopitelně celá řada. „Nevidomý není často v našem světě brán jako rovnocenný partner. Začíná to tím, že vám kdekdo tyká a končí to způsobem, jakým s vámi jednají na úřadech. Když tam přijdu, úřednice vůbec nekomunikuje se mnou, ale s průvodkyní, která má fungovat pouze jako moje oči. Jako kdybych byl nesvéprávný,“ stěžuje si pan Souček.
Někdy ale nejsou problémy zrakově postižených způsobeny arogancí okolí, ale prostě jen specifikou postižení samého. Nevidomý se zkrátka v řadě situací dost rychle neorientuje. Podle Milana Součka se to stává zejména tehdy, je-li více lidí pohromadě. Někdo se na něco zeptá a nevidomý, v domnění, že byl tázán právě on, odpoví, ačkoli dotaz směřoval na souseda. „Takhle dochází k různým trapasům, protože i kdyby člověk dával sebevětší pozor, tak se prostě nevyhne tomu, že čas od času bude působit poněkud komicky,“ směje se pan Souček a přidává další příklad toho, jaké nepříjemnosti může slepota způsobit. „Někdy se stane, že se k vám přihlásí někdo, koho byste měl znát, ale vy ho hned nepoznáte. Máte ho totiž zařazeného do určitého konkrétního prostředí, například v zaměstnání. Když ho ale potkáte o sto kilometrů dál, nemusí vám být jeho hlas hned povědomý. Å patně si ho zařadíte a dotyčný se může cítit uražen.“

Problémy všedního dne
Zrakové postižení ovšem člověka nelimituje pouze v komunikaci s ostatními lidmi, ale i v běžném životě. Obecně platí, že nevidomý člověk potřebuje k životu určité prostředí, které zná, jinde se pohybuje s obtížemi. Někdy se kvůli svému postižení dostane i do situací, které jsou téměř nedůstojné. Zvláště pro ženy jsou jisté aspekty běžného života těžko zvladatelné. „Vezměte si třeba pro ženy tak důležitou péči o zevnějšek. Když žena vidí, jak vypadají ty ostatní, může líčení a oblékání přizpůsobit vkusu okolí. V tomto směru je nevidomá odkázána na lidi kolem sebe a těm je často trapné jí říct, že vypadá přinejmenším poněkud nekonvenčně, takže se to většinou ani nedozví,“ říká Milan Souček. Podle něho jsou také pravým utrpením pro nevidomé bez rozdílu pohlaví i obyčejné nákupy. Zvláště ve velkých obchodních domech a supermarketech se cítí beznadějně ztraceni.
To ale neznamená, že by si nevidomý člověk nedokázal bez cizí pomoci ledacos sám zařídit. Mezi nevidomými jsou například i velmi dobří kuchaři. „Nevidomé ženy umějí uvařit skoro všechno, ale je to pro ně samozřejmě mnohem komplikovanější. Musí si vypěstovat zvláštní dovednosti a při práci v kuchyni vnímají naprosto specifické signály. Například to, je-li už řízek hotov, poznají podle zvuku škvařícího se oleje.“
Nejlepším příkladem toho, že i nevidomým se může v profesním životě dařit, je sám Milan Souček. Poté, co sedmadvacet let pracoval jako ladič klavírů, si v devadesátých letech požádal o živnostenský list a vrhl se do soukromého podnikání. Dnes patří k úspěšným podnikatelům. „V devadesátých letech jsem začal s několika přáteli pracovat jako soukromý ladič. Podařilo se nám uzavřít řadu smluv s různými institucemi, takže ladíme při různých koncertech všude po republice. Kromě toho jsem si ve svém domku nedaleko Hradce Králové zařídil dílnu, a tam provádíme odborné opravy od běžných pianin až po nejnáročnější mistrovské klavíry. Děláme opravdu i ty nejsložitější generální opravy a myslím, že naše firma funguje velmi dobře,“ říká pan Souček.

Recept na spokojenost - šťastné manželství
Velkou oporou Milanu Součkovi jak v jeho podnikání, tak i v osobním životě, je jeho paní, která je doslova a do písmene „jeho očima“. Manželé jsou spolu už dvacet čtyři let a mají dvě děti. Dcera studuje pedagogickou fakultu a syn gymnázium. „Manželka mi zprostředkovává spoustu vjemů z okolního světa, které si sám nemohu ověřit. Já zase manželce pomáhám, jak se dá, takže mnoho věcí zařizujeme a děláme společně. Protože máme i stejné koníčky, především hudbu, tak myslím, že máme velmi pěkné manželství,“ pochvaluje si Milan Souček. Současně se však netají tím, že pro nevidomého člověka není vůbec jednoduché najít vhodného partnera. „Poznal jsem v životě řadu děvčat, s nimiž jsem se spřátelil, naučil jsem je třeba i Braillovo písmo, a zdálo se mi, že jde o velmi nadějný vztah. Nakonec to ale vždycky ztroskotalo na tom, že ty dívky alespoň podvědomě chtěly takového toho mužného ochránce, který umí všechno zařídit a o všechno se postará lépe než ony samy. Zatímco já jsem jim sloužil spíše jako takový trpělivý a hodný zpovědník. Naštěstí jsem pak ale poznal svou manželku.“
Práce, která ho baví, a péče o rodinný krb vyplňují většinu času pana Milana Součka. Přesto si najde čas i na své záliby. K těm patří kromě hudby také práce s počítačem. „Komunikace s ním spočívá u nevidomého v tom, že to, co je běžně vidět na obrazovce, nevidomému počítač předčítá. My sice nepoužíváme myš, ale klávesnici ano. Ta skýtá spoustu možností, o nichž uživatelé mnohdy ani nevědí. Přes počítač si čtu i knížky, ktžeré jsou mojí další velkou láskou,“ uzavírá Milan Souček. Jistě lze souhlasit s pocitem, který rozhovor s tímto aktivním a pozitivně naladěným člověkem nutně vyvolá, že jeho optimismus a duševní vyrovnanost by mu mohl závidět nejeden z nás.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Podzim 2006