Dagmar CharvátováVážné onemocnění člověku obrátí život na ruby. Jsme-li zdraví, plánujeme, co budeme dělat zítra, co pozítří, kam pojedeme v létě na dovolenou, a jsme podrážděni z každé maličkosti, která naše plány naruší. Jenže každého z nás může potkat okamžik, kdy nám lékař sdělí, že jsme vážně či dokonce smrtelně nemocní, a že jediným plánem pro naši nejbližší budoucnost je pobyt v nemocnici a náročná léčba. Takový osud potkal i paní Dagmar Charvátovou z Prahy. Způsob, jakým se dokázala se svým onemocněním vypořádat, může povzbudit každého z nás.

Diagnóza: rakovina
Dagmar CharvátováPříběh paní Charvátové začal před čtyřmi lety, v roce 2002. Pracovala tehdy jako asistentka v bance a právě se chystala do důchodu. Těšila se na odpočinek, na to, že bude mít konečně více času na sebe a své zájmy, a už plánovala, jak si udělá účetnický kurs, aby si mohla k důchodu také trochu přilepšit. Protože chtěla do této nové etapy svého života vstoupit naplno, rozhodla se také zajít na několik lékařských preventivních prohlídek, aby se do svých nových aktivit mohla pustit zcela zdravá. Obavy žádné neměla. Jednak proto, že na sobě žádné zdravotní obtíže nepozorovala a jednak také proto, že své zdraví nijak nezanedbávala a na preventivní prohlídky chodila pravidelně. O to větší šok jí způsobilo sdělení její lékařky, že mamografický nález nevypadá dobře a že s největší pravděpodobností onemocněla rakovinou prsu. „Když mi to lékařka říkala, tak jsem ji vůbec nebyla schopna vnímat. Seděla jsem na vyvýšeném stole, do pasu svlečená a v takto nedůstojné pozici se dozvím, že mám asi rakovinu. Hlavou mi přitom běželo, že to přece není možné, vždyť já přece dělám všechno pro to, aby mě to nepotkalo. Před lety jsem přestala kouřit, snažila jsem se žít zdravě, pravidelně chodím na mamograf, tak co ještě mohu dělat víc?“ ptala se tehdy sama sebe paní Charvátová. Její první obranná reakce byla typická. Uklidňovala se tím, že se lékařka třeba mýlí, že diagnóza ještě není stoprocentně potvrzena a že se snad vše nakonec nějak vysvětlí. Bohužel byl původní odhad lékařky správný. Výsledky vyšetření její diagnózu potvrdily. „V tu chvíli mi to definitivně došlo a hned jsem se snažila začít jednat. Obrovským problémem pro mne bylo, jak tuto zprávu sdělit rodině. Nejprve jsem to oznámila manželovi, synům jsem to říkala jednomu po druhém a jednomu z nich jsem skutečnou diagnózu neřekla vůbec, protože je po mozkové obrně a jeho vnímání světa je hodně emotivní. Toho jsem se před tím snažila uchránit, no ale ostatní to sebralo,“ vzpomíná dnes Dagmar Charvátová. Sama ale zachovala chladnou hlavu a v pražské Thomayerově nemocnici se domluvila, že chce jít na operaci co nejrychleji. A měla štěstí. Od chvíle, co jí lékařka oznámila, že má nádor, neuplynulo ani čtrnáct dní, a už byla pozvána na operaci.

Chemoterapie
Operace je ale pouze prvním krokem na cestě k uzdravení.To nejméně příjemné má onkologicky nemocný pacient teprve před sebou – po operaci ho čeká chemoterapie.Ta je pro každého pacienta připravována individuálně, probíhá dlouhé měsíce a její doprovodné projevy jsou pro pacienty velice nepříjemné. „Chemoterapeutická léčba spočívá v tom, že sedíte v takovém velice pohodlném křesle a do žíly máte zavedenu infuzi, která několik hodin kape. Musím říci, že sestřičky byly velice příjemné, povzbudivě na vás působí například to, když vás pohladí po ruce. Druhý den jsem byla taková rozpálená a třetí den už mi bylo vyloženě špatně. Bolely mě všechny kosti v těle, bylo mi nevolno od žaludku, měla jsem problémy s jídlem, s různými pachy a vůněmi a tak dále,“ vzpomíná paní Charvátová, které bylo vždy lépe teprve až dva tři dny před zahájením další chemoterapie.
Dlužno podotknout, že kromě infuzí užívají pacienti léky i doma, a to jednak ty, které chemoterapii podporují, a jednak ty, které pomáhají zvládat nepříjemné tělesné projevy léčbu provázející. A ta si začala po čase vybírat svou daň v podobě hubnutí a vypadávání vlasů. „Vlasy mi začaly padat po první chemoterapii a po druhé téměř všechny vypadaly. Tak mi syn oholil hlavu, čímž se proces urychlil,“ říká Dagmar Charvátová, podle níž je zvláště pro ženu nepříjemné i třepení nehtů, které léčbu rovněž provází. Dagmar Charvátová ale vše snášela statečně, a to je pro úspěšnou léčbu velice důležité.
Lze dokonce říci, že paní Charvátová byla přímo vzorný pacient. Jeden příklad za všechny: V důsledku chemoterapie je lidský organismus oslabený a náchylnější k nejrůznějším infekčním onemocněním. Těm se snažila paní Charvátová předejít, a tak přestala cestovat hromadnou dopravou a dočasně se vzdala i společenského života, který pro ni byl vždy velmi důležitý. Přesto jí právě přátelé a známí velice pomáhali. „Během nemoci jsem zjistila, kolik znám báječných lidí. Spousta lidí mi volalo, posílalo maily, všichni měli zájem. Dost mě to překvapilo a působilo to na mě velice dobře. Přesto ale, i když jsem věděla, že bojuji, tak přeci jen ve mně byla obava z toho, že to nemusí dopadnout dobře, a tak jsem se snažila udělat pořádek ve věcech. Aby pro případ, že by to nedopadlo, po mně nezůstaly nějaké resty,“ říká paní Charvátová.

Nejdůležitější je motivace
Po sérii chemoterapií přišla na řadu další fáze léčby – ozařování. „Manžel mě vozil do takového bunkru v nemocnici, což na mě působilo velice stísňujícím dojmem. Při ozařování jsem musela být v takové dost nepřirozené poloze, což je opět velice nepříjemné, ale naštěstí to netrvá dlouho,“ vzpomíná na ozařování paní Charvátová a připomíná, že po této proceduře opět následovala chemoterapie. Ta trvala celkem osm měsíců a po jejím ukončení zbývá pacientům jediné – chodit na kontroly a doufat, že se nemoc nevrátí. Výsledky paní Charvátové jsou naštěstí dobré, a tak se období mezi jednotlivými kontrolami postupně prodlužují. A co považuje úspěšná pacientka za hlavní předpoklad zdárné léčby? „Důležité je mít motiv k léčbě. Mým motivem bylo, že se chci dočkat vnoučat. Myslím, že když se tomu člověk poddá, tak je všechno mnohem horší.“
Pomáhat druhým
Úspěšná léčba vlila paní Charvátové novou chuť do života. Začala studovat psychologii na univerzitě třetího věku, aby, jak říká, uvedla mozek a srdce do rovnováhy, a především se rozhodla sama pomáhat ženám, které onemocněly stejnou nemocí jako ona. „Našla jsem si novou aktivitu v Mama Helpu. Nejprve jsem tam začala cvičit jógu, a protože jsem se tam cítila dobře, tak jsem s nimi začala podnikat i další akce. A vloni mi nabídli, zda bych tam nechtěla sloužit. To mě úplně nadchlo. Začala jsem sloužit jako laická terapeutka na bezplatné telefonní lince a uvědomila jsem si, že těch, kteří se chtějí o této nemoci něco dozvědět, je opravdu hodně. Je to i proto, že lékaři nemají tolik času všechno vysvětlovat, někdy i pacient se zapomene nebo se ostýchá na něco zeptat, takže lidé jako já mohou zájemcům předat informace z vlastní zkušenosti,“ uzavírá Dagmar Charvátová, podle níž ji nemoc naučila pro život jedné důležité věci: radovat se z každého dne, který máme k dispozici.

Jiří Prinz

Vademecum zdraví Jaro 2006