Ústní hygienaStomatologie patří k základním lékařským oborům a zabývá se diagnostikou, léčením a prevencí chorob ústní dutiny, tedy zubů a tkání s nimi funkčně spojených. Změny na sliznicích ústní dutiny, jazyku, tvářích nebo na patrové sliznici či na zubech, bývají někdy prvním varovným znamením, že se v lidském organizmu začíná rozvíjet nějaká choroba. Ostatně jestliže se tvrdí, že oči jsou okna do duše, pak ústní dutina je dveřmi do lidského organizmu. Pokud umíme změny v ústní dutině správně rozeznat a posoudit, pomohou nám vydatně ke stanovení včasné a správné diagnózy.

Historie
Z historických pramenů nemáme mnoho poznatků o chorobách ústní dutiny, snad jen ze zachovaných lebek pravěkých lidí lze usuzovat na stav chrupu našich předků. Ve starší době kamenné se lidé živili stravou přirozenou, syrovou, ať už to bylo syrové maso z ulovené zvěře a ryb nebo planě rostoucí rostliny. Tato tuhá strava měla stíravý účinek, vedla k dokonalému samoočišťování zubů, pravěkým lidem se tedy zuby nekazily a ztráceli je jenom následkem úrazu. Se známkami zubního kazu se setkáváme až u lidí v mladší době kamenné (4. a 3. tisíciletí př. n. l.), kdy se zásadním způsobem mění způsob obživy lidí, člověk přechází od lovu k pastevectví a zemědělství. Lidé v této epoše pěstují obilí, objevují chléb a potraviny z mouky, a to je základní příčinou chorob chrupu - objevuje se zubní kaz. Během dalších období vývoje lidské společnosti se onemocnění zubním kazem stává civilizační chorobou a v současné době je zubní kaz nejrozšířenější chorobou, postihuje téměř ve 100 % celou lidskou populaci, 80 % populace je postiženo záněty dásní nebo parodontózou. O zuby a ostatní tkáně ústní dutiny je proto třeba řádně a pravidelně pečovat, aby mohly správně plnit svou funkci při zpracování jídla, důležitá je i jejich funkce estetická.

Ústní dutina
Abychom se v péči o chrup a tkáně ústní dutiny dobře orientovali, je třeba uvést základní fakta o anatomické skladbě ústní dutiny a seznámit se s funkcí (fyziologií) jejích jednotlivých struktur.
Z pohledu anatomického jsou ústa dutinou, kterou ohraničují rty (horní a dolní), tváře a ústní spodina proti zevnímu okolí, tvrdým a měkkým patrem je ústní dutina oddělená od dutiny nosní. Vzadu přechází ústní dutina do dutiny nosohltanové. Součástí ústní dutiny jsou horní a dolní čelist, v dásňových výběžcích čelistí jsou umístěny zuby. Na spodině ústní dutiny leží jazyk, který svou zadní pevnou částí přiléhá k hltanu. Celá ústní dutina je vystlaná sliznicí, část sliznice v blízkosti zubů se nazývá dáseň.

Základní funkce orgánů ústní dutiny
1. přijímání a zpracování potravy, polykání - úkolem zubů je potravu rozmělňovat, sliny potravu zvlhčují a svými enzymatickými působky zahajují trávicí proces,
2. vnímání chuti, hmatu, tepla a bolesti - sliznice ústní dutiny je bohatě vybavena receptory smyslového vnímání (chuťové čití, hmatové čití, hloubkové čití, vnímání bolesti a tepla),
3. tvorba hlasu a formování řeči.

Model zubuChrup člověka
Zuby jsou vlastními výkonnými jednotkami žvýkacího aparátu, jsou stavěny, modelovány a uspořádány k ukusování a rozmělňování potravy. Chrup člověka se rozlišuje na dočasný a stálý.
Dočasný chrup (mléčné zuby, dětské zuby) sestává celkem z 20 zubů, vždy po deseti v horní a dolní čelisti (4 řezáky, 2 špičáky a 4 stoličky). Dočasný chrup se prořezává v údobí od 6. měsíce do 30. měsíce, tedy do dvou a půl roku věku dítěte. Zuby dočasné jsou menší než zuby stálé, barvu mají porcelánově bílou a mají krátké kořeny. Dočasné zuby se postupně uvolňují a jsou nahrazovány zuby stálými.
Trvalý chrup (stálý chrup) se skládá z 16 zubů v každé čelisti (4 řezáky, 2 špičáky, 4 zuby třenové, označované jako malé stoličky, a 6 velkých stoliček), kompletní lidský chrup má tedy 32 zubů. První stálý zub se prořezává kolem šestého roku věku dítěte, kompletní je trvalý chrup asi v 18 letech, kdy se prořezávají třetí stálé stoličky označované jako zuby moudrosti.
Zub se skládá ze čtyř rozdílných zubních tkání. Na povrchu korunky je kryt zubní sklovinou (skládá se z minerálních krystalů bohatých na vápník). Sklovina chrání měkčí vnitřní části zubu, kterými jsou zubovina - dentin a zubní dřeň, kde jsou uloženy cévy a nervy, kořen zubu je krytý cementem.
Zubní sklovina je nejtvrdší tkání lidského těla, obsahuje 96 % látek anorganických, 3 % vody a jenom 1 % tvoří látky organické. Hlavní součástí jsou krystalky hydroxylapatitu (sloučeniny fosforu a vápníku), kromě toho jsou ve sklovině přítomny další minerální látky jako hořčík, uhličitany a řada prvků stopových, mezi nimi i fluor, který hraje hlavní roli v odolnosti skloviny vůči zubnímu kazu. Sklovina kryje celý povrch korunky, její vrstva je nejsilnější na zubních hrbolcích (u stoliček je silná až 2,5 mm), nejtenčí je na krčcích a v hloubce rýh.
Zubovina obsahuje 72 % anorganických a 28 % organických látek, blíží se svým složením kosti.
Zubní dřeň (pulpa) se nachází v dřeňové dutině a kořenovém kanálku. Obsahuje buňky, které produkují zubovinu (odontoblasty), jemná vazivová vlákna, četné cévy krevní a lymfatické, stejně jako nervová vlákna.
Zubní cement kryje povrch dentinu na kořeni a je vlastně již vývojovou a funkční součástí parodontu (ozubice, periodontium).Vlákny periodontia je zub spojen s okolními tkáněmi a je jimi upevněn v zubním lůžku.
Z anatomického hlediska se v ústech viditelná část zubu nazývá zubní korunka, která přechází v zúžený krček, ke kterému je připojená dáseň, součásti zubu jsou jeden nebo více zubních kořenů.

Zpracování a polykání potravy
Rozmělnění a natrávení potravy je důležitým momentem pro funkci trávicího ústrojí. Kašovitá či příliš rozmělněná potrava se ze žaludku rychle vyprazdňuje, a není tak dostatečně zpracována žaludečními šťávami. Naopak nedostatečně rozžvýkaná potrava mechanicky poškozuje žaludeční sliznici (vředová choroba žaludku se velmi často objevuje u lidí s defektním chrupem či zkaženými zuby, tedy u jedinců, kteří nejsou schopni dobře rozmělnit a zpracovat potravu). Zuby a žvýkací svalstvo, ale také svaly jazyka, tváří a ostatní svaly se účastní polykání a jsou vlastním vykonavatelem mechanického zpracování potravy. Přední úsek chrupu se podílí na oddělení sousta od většího celku ukousnutím, stoličky pak sousto prokousávají, rozdrcují a rozmělňují. Tyto úkony se střídají a opakují a tvoří tzv. žvýkací cyklus.

Sliny
Slina se chemickofermentativním způsobem podílí na zpracování potravy. Sliny se tvoří jak ve velkých slinných žlázách, které jsou párové (příušní, podčelistní, podjazykové), tak i v malých slinných žlázách, které jsou rozmístěny pod sliznicí v celé ústní dutině. Slina je čirá či lehce zkalená vazká a pěnivá tekutina, obvykle slabě alkalické, výjimečně slabě kyselé reakce. Její kvalita není stálá, mění se v závislosti na druhu přijímané potravy, pitné vody apod. Denní produkce slin činí asi
1 litr, vedle vody obsahuje rozpuštěné látky anorganické, mezi nimiž převládá chlorid sodný a vápenatý, uhličitany sodné, draselné a fosforečnany sodný, draselný,vápenatý a hořečnatý (tyto soli mohou inkrustovat organickou matrix a vytvářet slinné kameny, případně se jako zubní kámen usazují na krčcích zubů v blízkosti vývodů slinných žláz). S pomocí enzymů obsažených ve slině dochází k prvnímu natrávení sousta (ptyalin neboli amyláza rozkládá škrobové látky na jednoduché cukry), sliny usnadňují polykání potravy, při mluvení navlhčují sliny sliznici úst, čímž umožňují vyslovování některých hlásek, s existencí slin souvisí i chuťové vnímání potravy.
K polknutí potravy (tzv. polykací akt) dochází ve chvíli, kdy je sousto dostatečně rozmělněno, pohybem jazyka se posune vzad k hltanové brance. Při prvním kontaktu sousta s hltanovou brankou je vyvolán polykací reflex, který sestává ze složitých, ale koordinovaných pohybů svalů měkkého patra, hltanu, hrtanu a jícnu.

Ostatní funkce ústní dutiny
Sliznice dutiny ústní je bohatě vybavena receptory smyslového vnímání, jež jsou v ní nestejnoměrně rozloženy, a to usnadňuje diferencování pocitů. Specifickými receptory chuťového čití jsou chuťové pohárky, rozložené ve sliznici jazyka a tváře, chuťové vnímání je rozloženo do čtyř základních pocitů - sladko, hořko, slano a kyselo, jež jsou převážně diferencovaně vnímány určitými okrsky chuťových receptorů (např. sladko na hrotu jazyka, hořko na kořeni jazyka, slano a kyselo na hranách jazyka).
Hmatové čití je v ústech značně nerovnoměrné, nejcitlivější je hrot jazyka, který diferencuje podstatně menší rozdíly, než dokáží rozlišit kožní receptory v bříškách prstů. Jazyk je schopen postihnout i nepatrné změny na reliéfu zubu, které stěží postřehneme i podrobným vyšetřením. Kromě tohoto povrchového čití má praktický význam i čití hloubkové, jehož receptory jsou uloženy mezi svalovými vlákny
a udržují klidové napětí svalů. Diferencovaně se ve sliznici ústní dutiny vnímá i bolest, nejcitlivější je sliznice měkkého patra, postupně méně citlivá je sliznice hrotu jazyka, spodiny ústní, okrajů jazyka, tváří a dásní. Pro teplotní rozdíl je sliznice ústní dutiny podstatně méně vnímavá než kůže, diferencuje rozdíl chladu, vlažnosti a horka, zuby vnímají pouze větší teplotní rozdíly, podstatně citlivější na krajní teploty jsou obnažené krčky zubů a zuby se zanícenou dření.
Dutina ústní se spolu s dutinami hltanu, nosohltanu a vedlejšími dutinami nosními podílí na modulaci a barvě hlasu. Na tvorbě hlasu se spoluúčastní svaly měkkého patra a hltanu, důležitost má tvar a pohyblivost jazyka, vztah čelistí, ale také tvar a funkce rtů.
K dýchání slouží ústní dutina při zvýšené námaze (fyzická práce, sport) nebo v případech, kdy je dýchání nosem omezené (např. vybočená nosním přepážka, nosní polypy, zbytnělé hltanové mandle). Dýchání převážně ústy je projevem nenormálním a pro organizmus nezdravým, vede k dráždění a zánětům průdušek.

Prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc.

Vademecum zdraví Jaro 2007