Profesorka Helena Illnerová je první ženou, která stála v čele České akademie věd. Světově uznávaná odbornice na problematiku biorytmů a žena, o níž se v jednu dobu uvažovalo jako o možném kandidátu na post prezidenta republiky, nám ochotně odpovídala na otázky týkající se její práce i osobního života.
Co ve vašem případě rozhodlo o tom, že se budete věnovat vědě?
V mém případě v tom určitě sehrála roli náhoda. Rozhodně nejsem ten typ člověka, který by už od dětství nechtěl dělat nic jiného než vědu. Svou roli tu sehrál také komunistický režim. V době, kdy jsem se totiž rozhodovala, čím se budu zabývat, mne velmi přitahovaly humanitní vědy, například by mě bavila pedagogická práce, ale bylo mi jasné, že to, co bych musela učit, by se nedalo sloučit s mým svědomím. A tak nakonec zasáhla náhoda. Můj tatínek byl právník, v tu dobu už vyhozený ze zaměstnání, a zrovna se pohyboval ve sklářském průmyslu. Říkával, že sklo se mu velice líbí a zeptal se mě, zda bych se jím nechtěla také zabývat. A tak jsem se nakonec přihlásila na chemii. Na škole jsem pak zjistila, že anorganická chemie mě bavit nebude, ale začala mě bavit biochemie. A jakmile jsem tu vědu objevila, bylo jasné, že u ní zůstanu.
Předmětem vašeho vědeckého zájmu je problematika biorytmů. Co to znamená, když se řekne, že všechny organizmy jsou ovládány vnitřním časem?
Laik si pod tím může představit určitý denní řád, který v organizmu existuje a který je řízen biologickými hodinami, tyto biologické hodiny řídí všechny základní rytmy v organizmu. U člověka je to například spánek, bdění, ale i rytmy v produkci různých hormonů, zapínání a vypínání genů a tak dále. Dnes už víme, že v zásadě všechny periferní orgány jsou takovými hodinami, které mají své rytmy – například v tom, jak spalují živiny –, a aby se celý systém neporouchal, existují centrální hodiny, které jsou uloženy v mozku, a ty koordinují ty hodiny na periferii – v srdci, ve svalech, v ledvinách, játrech, zkrátka kdekoli. Jednoduše řečeno, je to úžasně vymyšlený systém, který určuje, co se v té které době bude v organizmu dít.
Chod biologických hodin tedy rozhoduje i o tom, kdy chodíme spát?
Ano. Podle hodinových genů se dají rozlišit i tzv. chronotypy u lidí. Ty jsou v zásadě dva, skřivánci a sovy. Většina lidí je ale někde mezi tím, podle toho, zda někdo chodí pozdě spát a pak se mu nechce vstávat, nebo naopak ráno vyskočí, protože šel brzy spát.
Která skupina je početnější?
Řekla bych, že tak 90–95 procent lidí jsou sovy, protože máme tendenci se zpožďovat, ale existuje také pár skřivánků. Ty dvě kategorie, skřivánci a sovy, to jsou ovšem extrémy. Většina lidí je skutečně někde uprostřed.
Může mít nějaký dopad na člověka, když je, dejme tomu, sova a tlačí se do toho být skřivánkem?
Mohou s tím nastat problémy. Když je někdo například sova, může u něho nastat tzv. syndrom opožděného spánku, kdy jde spát třeba ve dvě, tři hodiny ráno, což by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem nemusel ráno vstávat. Lidé, co pracují na volné noze, s tím nemusejí mít problémy, ale lidé s fixní zaměstnaneckou dobou s tím mohou problémy mít, protože u nich narůstá spánkový dluh. Ten je pak největší někdy v pátek, oni se sice přes víkend pořádně vyspí, ale od pondělí si zase budou tento spánkový deficit hromadit.
Je možné si tyto věci nějak upravit?
Vůbec nejdůležitější ze všeho je disciplína. Spát tak, abych uspal těch šest, sedm, osm hodin denně, a ráno se vystavit nějakému silnému světlu. To ale v zimně bohužel moc nejde, protože ráno vstáváme za tmy. V létě je to tedy daleko jednodušší.
Vy sama se spíše řadíte ke skřivánkům nebo k sovám?
Asi bych se nezařadila ani do jedné skupiny. Spím poměrně málo. Spát chodím někdy v půl jedné v noci a vstávám tak po šesté ranní hodině. Ale kdybych si měla z těch dvou skupin vybrat, tak bych se asi spíše přiřadila ke skřivánkům, protože se mi ráno výborně pracuje. Zato večer, když něco dělám, nad tím usínám. Ale určitě nejsem extrémní skřivánek. To by byl člověk, který by denně vstával například ve čtyři hodiny ráno a spát by chodil okolo osmé hodiny večer.
Jak lze těchto poznatků využít v medicíně?
Ukazuje se, že tyto poznatky mají význam pro mnohá odvětví medicíny. Například v neurologii při léčbě spánkových poruch, v psychiatrii zase při všech možných depresích. Speciálně sezonní deprese, která přichází s nástupem krátkých podzimních dnů, jsou například léčitelné právě světlem. Těchto poznatků se ale využívá i v pracovním lékařství, například u lidí, kteří pracují ve směnném provozu a tento režim nesnášejí. Mezi nejzajímavější pak patří zjištění, že když se u některých lidí stírají rozdíly mezi dnem a nocí, tak se zdá, že jsou náchylnější i k různým nádorovým onemocněním. Takže to bude mít dopad i pro onkologii.
Jste první ženou, která stála v čele akademie věd. Jak lze skloubit náročnou vědeckou práci s rodinným životem?
Myslím, že se mi to podařilo skloubit stoprocentně. Většinu výsledků jsem dosáhla ještě v době komunizmu. Nebyla jsem totiž ve straně, takže jsem nemohla jít do žádné z vedoucích funkcí, a neměla tak žádnou administrativní zátěž. Mohla jsem tudíž volně pracovat. A pracovala jsem velmi intenzivně. Absolvovala jsem i mnoho nočních pokusů, to jsem pak vždy doběhla po práci domů, zkontrolovala dětem úkoly a zase šla do práce. Jinak je ale pravda, že věda je skutečná řehole, ale ženy ji přesto mohou zvládnout, budou-li ovšem mít chápavého partnera. To je velice důležitá podmínka, řekla bych skoro nejdůležitější.
Váš manžel má tedy pro vědeckou práci pochopení…
Ano. Můj manžel je sociolog, byl také po roce 1989 nějakou dobu ředitelem sociologického ústavu a myslím, že se svému oboru vždy plně věnoval, a tak měl i pro mě vždycky pochopení.
To ale neznamená, že bychom na děti neměli čas. Když byly malé, tak jsme jim soboty a neděle vždy stoprocentně věnovali. Já jsem navíc dlouhá léta vedla i turistický oddíl, takže i tímto způsobem jsem se jim mohla věnovat.
Času jistě nemáte nazbyt. Jakým způsobem ráda odpočíváte?
Ráda čtu, ale bohužel mám na čtení málo času. Když jsem stála v čele akademie věd, těšila jsem se, že až skončím, budu moci využívat bohatou knihovnu, kterou zde v akademii máme. Nyní už v čele akademie nestojím, ale s časem je to pořád stejně špatné. Přesto věřím, že se to jednou zlepší.
Kdo je váš oblíbený autor?
Mám řadu oblíbených autorů, hlavně z mládí, kdy jsem se četbě mohla věnovat daleko více než třeba nyní. Ráda mám například Kena Keseyeho, u nás známého hlavně díky Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, což je adaptace jeho knihy Vyhoďme ho z kola ven.
Svého času se o vás uvažovalo jako o možném kandidátu na funkci prezidenta republiky. Jaký program byste v takovéto pozici prosazovala?
Tuto nabídku jsem odmítla, ale kdybych čistě hypoteticky pozici prezidenta republiky zastávala, viděla bych svůj hlavní úkol v harmonizování prostředí kolem sebe, tedy v harmonizování politického prostředí. Myslím, že ženy mají o maličko větší schopnost harmonizovat vztahy ve svém okolí než muži a právě té harmonie se nám v našem veřejném prostoru moc nedostává.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Zima 2006
