Vincenz PriessnitzVincenz Priessnitz, zvaný též „vodní doktor“, je označován jako nejznámější a nejslavnější osobnost českého lázeňství. Byl to muž, který přinesl do tehdejšího lázeňství zcela nové poznatky a léčebné metody, jež jsou využívány dodnes. Ve své době našel mnoho oddaných obdivovatelů, ale také tvrdých konkurentů a zavilých nepřátel. Kdo vlastně byl Vincenz Priessnitz a čím tak rozčeřil společenskou hladinu ve své době?

Mládí Vincenze Priessnitze
Narodil se 4. října roku 1799 v rodině Jana Františka Priessnitze, jesenického měšťana a majitele malé zemědělské usedlosti v osadě Gräfenberk. Dětství a mládí přineslo malému Priessnitzovi mnoho útrap a těžkostí. Když jeho bratr Josef, budoucí dědic statku, zemřel a otec Jan oslepl, stal se Vincenz ve dvanácti letech (spolu s matkou a sestrou) hospodářem. Školní lavice od té doby navštěvoval malý Vincenz již jen sporadicky, učitelkou mu byla především okolní příroda. V šestnácti letech utrpěl těžký úraz, když se na něj převrátil koňský povoz, který mu přejel hrudník. Přivolaný ranhojič konstatoval, že hochovo zranění je tak vážné, že není slučitelné s dalším životem. Mladík však byl při vědomí a jeho posledním přáním bylo, aby mu zraněná místa otírali studenou vodou. Dřívějším pozorováním přírody a především lesních zvířat totiž zjistil, jakou léčivou moc mají studené vody. Ač nebyl příliš vzdělaný a například psaní mu dělalo potíže celý život, byl nesmírně bystrý a měl výjimečný pozorovací talent. Jeho vlastní léčení pomocí studené vody bylo sice dlouhé, ale nakonec úspěšné a chlapec se po nějakém čase zcela uzdravil.
Když poté aplikoval stejnou léčebnou metodu i u děvečky jednoho ze sousedů se stejně dobrým výsledkem, bylo rozhodnuto. Zvěst o zázračných schopnostech mladého Vincenze se rychle šířila po okolí. Prostředky léčby byly skromné. Kromě studené pramenité vody používal pouze houbu, kterou zakoupil na trhu. Zato výsledky byly velice dobré a vyléčených pacientů přibývalo. Priessnitz se projevil také jako vynikající organizátor a obchodník. Kvůli zvyšujícímu se zájmu pacientů nabídl sousedům, že jim v jejich domě postaví místnost pro hosty a náklady jim zaplatí až z budoucích výnosů. Princip „zálohování“ používal Priessnitz i později při budování van ve venkovských chalupách. Úspěchy v léčbě i obchodu však byly trnem v očích místních lékařů, kteří považovali jeho metody za šarlatánské a nevědecké. Přes odpor okolí však Priessnitz další léčbu neodmítal. Léčil zprvu zlomeniny, vykloubené končetiny či revmatizmus, později léčbu rozšířil i o nemoci jater, žaludku, chronickou zácpu apod. Dobrá pověst se šířila dál a donutila mladého Vincenze věnovat se léčení nemocných naplno.

Priessnitzovy lázněZaložení a rozvoj lázní
V roce 1822 přestavěl Priessnitz dřevěný rodinný dům na prostornější kamennou stavbu, ve které již byly prostory určené k léčbě. I když se jednalo z dnešního pohledu o drobnou stavbu, byl to historický okamžik. Vznikl tak první vodoléčebný ústav na světě. Teď teprve se proti mladému léčiteli a jeho metodám rozpoutala vlna hysterie a nenávisti. Vše skončilo žalobou, podanou na popud zemského fyzika dr. A. Schnorfeila, jejíž vyřešení se táhlo dlouhých osm let. Mezitím měl Priessnitz s provozováním lázní řadu těžkostí. Mimo jiné byl v roce 1829 odsouzen jesenickým (tehdy frývaldovským) magistrátem ke čtyřem dnům vězení pro nepovolené léčení. Měl však i pronikavé úspěchy. Například v roce 1831, kdy v nedalekém Javorníku propukla epidemie cholery, zemřelo v působišti již zmíněného dr. Schnorfeila 154 lidí. Z 21 pacientů léčených Priessnitzem nezemřel nikdo. Až v roce 1837 rozhodla císařská komise ve prospěch Priessnitze, což je také někdy uváděno jako datum oficiálního vzniku Priessnitzových lázní. Ale Priessnitz bez ohledu na nepřízeň okolí budoval již předtím svůj sen. Po přestavbě rodinného domu nechal v roce 1826 postavit pro hosty novou budovu s dvanácti obytnými světnicemi a jídelnou. Proto tento rok bývá někdy označován jako skutečný vznik lázní. V letech 1834–1835 dal postavit další dva léčebné domy a konečně v roce 1838 vybudoval tzv. Hrad, velký léčebný dům s třiceti pokoji. Počet pacientů se rychle zvyšoval. Zatímco v roce 1830 léčil 54 osob, v roce 1837 stoupl počet návštěvníků na 500 a o dva roky později na 1 544. Priessnitz byl na vrcholu slávy. V roce 1846 mu rakouský císař Ferdinand V. udělil Zlatou občanskou záslužnou medaili I. třídy.
Již od roku 1826, kdy byl ­Priessnitz pozván na císařský dvůr do Vídně k osobnímu lékaři arcivévody Antonína, začali jezdit na Gräfenberk významní pacienti. Zde se seznamovali s venkovským životem a se zásadami Priessnitzovy léčby. Vedle užívání vody k omývání a k pitné kúře se zde také podrobovali tzv. ergoterapii, léčbě jednoduchými pracovními úkony, jako bylo řezání dřeva nebo odklízení sněhu. Pozitivní vliv na zdraví pacientů měly dlouhé procházky v lehkém oděvu, chůze ve vodě nebo v rose. Také pravidelný režim, prostá strava a absence rušivých psychických vlivů měly pozitivní vliv na jejich zdraví.

Rodinný život
Dnes bychom řekli, že Vincenz Priessnitz byl workholik. Celý život tvrdě pracoval a na sklonku života se z něj stal vážený a bohatý muž. O majetku, který po sobě zanechal, kolovaly mnohé dohady a pověsti. V tzv. odevzdací listině, vydané okresním soudem v Jeseníku bylo toto jmění vyčísleno na 265 000 zlatých. Podle tehdejšího tisku však skutečná výše jmění mohla být až 3 miliony zlatých. Priessnitz měl osm dcer, první syn František záhy zemřel. Až v roce 1847 se manželům Priessnitzovým narodil vytoužený syn Vincenz Pavel, který se měl stát pokračovatelem rodinné tradice. Podmínkou, uvedenou v závěti, však bylo, aby se mladý Vincenz Pavel stal vodním lékařem, což se však nesplnilo. Studoval sice ve Vídni lékařství, ale nedokončil je a navíc ve svých 37 letech předčasně zemřel. Priessnitzovo zdraví sláblo, a tak se snažil pro dobu, než bude jeho malý syn schopný převzít vedení lázní, nalézt vhodného nástupce. Tím se nakonec stal doktor Josef Schindler, vlastník vodoléčebného ústavu Potočná v Jizerských horách. Dalšími osobami, které se zasloužily o pozdější rozkvět lázní v Gräfenberku, byl Priessnitzův zeť Johann Ripper a slezský bard Philo vom Walde, známý svým nekritickým obdivem k Vincenzi Priessnitzovi. Na konci roku 1851 Priessnitz umírá a vedení lázní přebírá Josef Schindler. Lázně dál úspěšně rozvíjel, a tak v roce 1911 měly již více než 4 500 pacientů. Tím vrcholí tzv. zlatý věk nejen Priessnitzových lázní v Jeseníku, ale českého lázeňství vůbec. Vždyť například návštěvnost Karlových Varů překročila v tomto roce 70 tisíc návštěvníků a dosáhla tak svého historického maxima.

Pokračovatelé Vincenze Priessnitze
Priessnitz měl mnoho následovatelů, a to jak ve své době, tak i později. Snad nejznámějším pokračovatelem Priessnitze se stal německý kněz Sebastian Kneipp, zakladatel vodoléčebného lázeňského ústavu v bavorském Wörishofenu. Mnoho let se také vedly spory o tom, komu z těchto dvou velikánů patří prvenství ve využití vodoléčby v lázeňství.
Když pomineme to, že princip vodoléčby byl vlastně ob­jeven již v antice, je z dnešního pohledu rozluštění sporu malicherné. Jisté je, že oba stáli u zrodu léčebné metody, která přispívala a dodnes přispívá k upevňování zdraví lidí. A v tom zůstane význam obou zachován i do budoucnosti.

Ing. Pavel Attl, Ph.D.

Vademecum zdraví Jaro 2007